Na Jana stětí vlašťovky od nás letí – zjara zas přiletí



Landsvale

Foto: Malene Thyssen / Wikimedia Commons

 

Autorka: Dagmar Guhryová

Potvůrka malá opeřená, pořád něco štěbetá, pořád se za něčím honí – jako blesk se mihne oblohou sem a hned zase tam, tu se prohání vysoko nad našimi hlavami, tu zase „profrčí“ nízko nad zemí, aby nám údajně oznámila příchod bouřky či deště. A tam, kde se ke hnízdění usadí, tam prý se s ní usadí i štěstí. Takovou ji známe – vlaštovku. Nádherně ji vystihují následující verše básníka Františka Hrubína:

Vlaštovky

Vlaštovky, vlaštovky, vy se máte,
celý den oblohu vyšíváte
černou nití, modrou nití,
sluníčko na šití krásně svítí.
Až zajde sluníčko v naší stráni,
uvidím teprv to vyšívání:
zlatou nití, lesklou nití,
od hvězdy k hvězdě se jasně třpytí.

S potěšením je pozoruji, když na chvíli přestanu zahradničit a usadím se s lahodně vonícím „turkem“ pohodlně na terase a upřu zraky k nebi. Ale s tím štěstím pod střechou… No nevím, nevím. Všem těm, kteří jsou o tom přesvědčeni, se za svůj skepticismus předem omlouvám, ale mám k tomu důvod. Totiž v domě, kde jsme kdysi s manželem žili, měli tito ptáčci štěstí hnízdo v každém okenním výklenku, ba dokonce se i v některém zabydlely vlaštovčí rodiny dvě. Tolik štěstí najednou, říkáte? Já to tak neviděla. Bodejť bych viděla, když jsem musela dnes a denně čistit parapety a potýkat se s macatými a téměř nezničitelnými kloši jeleními, jichž měly vlaštovčí chuděrky ve svých „oblečcích“ požehnaně a kteří se urputně vtírali i do našeho bytu.

P1010181

Foto: Dagmar Guhryová

Také jsem kvůli nim přišla o svého alexandra malého, žluťoučkého jako kuřátko. Alfons se jmenoval, dceři okusoval sešity, vyhazoval jí věci z penálu, užíral mi z prkýnka takřka vše, co jsem krájela, zejména pak cibuli (!), kradl špagety a cukr, chodil spát do šuplíku s utěrkami, obcházel pěšky jídelní stůl, prostě jen tak, pěšky si došel do obýváku na televizi, se kterou nesmírně rád a dlouze hovořil nám ku zlosti, jezdil dobrmance na zádech a podnikal na její hřbet „útočné nálety“ – a vůbec páchal kdejakou neplechu. Ale měli jsme ho rádi, to jo. A měli bychom dlouho, nebýt mé neopatrnosti, jeho uličnictví – a těch vlaštovek, které nad námi v houfu kroužily a tolik moc lákaly a vyzývaly ke svobodnému vzletu a rozletu, když jsem na verandu vynesla papoucha, aby se vyvenčil. Vzal to doslova, otevřel si umně doposud neotvíratelná dvířka klece, radostně zavřískal a marš za vlaštovkami. A víc už jsme ho neviděli. To ty vlaštovky!!!

Ke štěstí daleko měla i atmosféra v onom „vlaštovčím“ domě, když navíc nemoc zlá vstoupila pod jeho střechu a během dvou let jsem přišla o manžela, švagrovou i o skvělou tchýni. A pak jsme museli s dětmi opustit dům… Takže štěstí? Fakt vážně nevím, co je na tom pravdy… Někomu je snad skutečně přinesly – což mu ze srdce přeji. A na vlaštovky se budu dál dívat, jak si svobodně sviští vzduchem a ostatní symboly s nimi spjaté jim ochotně přiznám: Keltové, Číňané i naši antičtí předci v nich spatřovali především zvěstovatelky jara, pro námořníky jsou nositelkami naděje i šťastného návratu, pro křesťany symboly věrnosti, oddanosti a víry. Kupříkladu staří Egypťané vlaštovku zasvětili coby představitelku probouzení a obnovování života bohyni Eset, tak si tohoto ptáčka vážili.

P1010185

Foto: Dagmar Guhryová

… Lašťověnko, černý ptáčku

 S tečkou žlutou u zobáčku,

Lašťověnko, počkej –

Odnášíš v zobáčku

 Zas jedno jaro! …

(Zdroj úryvku: Zpěvy staré Číny. Lašťovka odnáší jaro! Píseň stárnoucí kurtizány. Verše sestry básníka Su Tung Pchoa.)

V tomto úryvku z okna vyhlížející stárnoucí žena spatřuje v odletu vlaštovek podobnost se svým stárnutím, se ztrátou svěžesti, mládí a krásy. Před sebou už má jen podzim života a zimu – smrt.

Jaro je zde a holky se nám zase vrátily. Na zimu nás opustily, snad aby si nemusely pořizovat kožíšky. Vzpomínám na to, kterak se houfovaly a organizovaly k odletu na drátech elektrického vedení přímo před okny mé pracovny a mne přepadl smutek z toho, jak ten čas letí, jak jsou jaro a léto krátké, že už je zase ten nečas za dveřmi, brrr. Ale hlavně – že jsem zase o jeden vlaštovčí odlet starší!!! Jen já vím, kolik jsem už takových odletů zažila, vám to ovšem povídat nebudu! Ale toto mé chmurné připomenutí zajisté pomohou napravit následující úryvky z děl českých básníků:

 

Josef Václav Sládek: Vlaštovky táhnou

Vlaštovičko, leť,                             Vlaštovičko, leť
už je na tě čas —                            na slunečný jih —
listí žloutne, poletuje,                   pavouk babí léto spřádá,
po strništi vítr duje,                     muška též si pospí ráda,
bude brzo mráz.                           až přiletí sníh.

 

Zdeněk Kriebel:                                     Jaroslav Seifert: Září

Na shledanou, vlaštovky

Už se zrána chumlá léto …                        Na drátě, který teskně zpívá,

do mlhy jak do šály,                                   vlaštovka sedí zimomřivá

na drátech se švitořičky                            a déšť jí stéká po fráčku.

zas už na jih smlouvaly…                          Je září, měsíc pasáčků.

 

Bohuslav Reynek: Odlet vlaštovek

Odletají vlaštovice,
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu. …

P1010065

Foto: Dagmar Guhryová

Ejhle, v básních odlétaly, v básni též přiletí, jak napovídá následující úryvek z básně Josefa Václava Sládka, tentokrát s názvem Vlaštovka přilétla:

Vlaštovička lítá         Lítá, hledá, šuká
kolem domu,              v každém koutě
nepoví, co hledá,       vrátila se právě
pranikomu.                z dlouhé poutě.

Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!…

Vlaštovka byla nedílnou součástí také ústní lidové slovesnosti, obzvláště pranostik, v nichž symbolizovala příletem nebo odletem dané období. Rovněž se objevuje v rozličných říkadlech, nápěvech a příležitostných veršovánkách, některé z nich jsem vybrala z knihy Prostonárodní české písně a říkadla od Karla Jaromíra Erbena.

Panny Marie narození vlašťoviček rozloučení.

Na Jana stětí vlašťovky od nás letí.

O svatém Matouši vlaštovka nás opouští.

Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají,

tím déle pěkné a jasné dny potrvají.

 

K jaru se pak vztahuje například:

Lašťovičky letí, zvěstujou podletí.

A ještě:

Dnes je svatýho Řehoře,

přeletěla vlašťovička přes moře;

blázen sedlák, kterej nevoře!

(Z Bydžovska)

 

Starost a potěcha                        Návštěva

Vlašťovička lítá,                                …Vlašťovička sedí na lati,

povídá, že svítá:                                 bude štěbetati:

jdi, holečku, domů,                            Vstávej, Jeníčku, od milej,

pomoct ti nemohu,                             už bude den bílej! …

Já bych byla bita. …                          (Z Bydžovska)

(Z Bydžovska)

 

Hirundo_rustica_erythrogaster_-Massachusetts_-chicks-8

Foto: Eric Kilby, USA / Wikimedia Commons

Krásné poetické zachycení času příletu a odletu oněch čiperných ptáčků i jejich „společenského“ působení v životě lidském. Jaká je ale skutečná stránka, takříkajíc praktická? Na to se zaměříme jindy.

Poznámka

Kloš jelení (Lipoptena cervi) je druh mouchy živící se krví savců. Také se mu říká létající klíště. Jakmile usedne na hostitele, odpadnou mu křídla, která mu slouží pouze k přeletu. Stává se, že v oblastech jím více „zamořených“ usedne i na člověka, aby okusil i jeho krve. Pozor může být přenašečem tularemie či bartonelly. Larva kloše setrvává v těle matčině, dokud nenastane čas vhodný k zakuklení. Pak teprve „je vypuzena na světlo Boží“. 

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 4. 5. 2016

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“