Jan Sekavec: zapomenutý básník Dvanáctého června 1848



Autorka: Dagmar Guhryová

 

Náš slovanský národ opět vstává,

pro pravdu, pro svobodu do boje se dává,

vrah se durdí právoskoupý,

ale Slovan neustoupí;

jen, bratří, jménem Páně,

vlasti ku obraně. …

(Ukázka úvodu sedmistrofové Válečné písně)

Básník, jehož hvězda vzešla s bouřlivými událostmi v roce 1848, aby vyzývala k probuzení vlasteneckého ducha, k narovnání shrbených zad a k hrdému vztyčení hlavy. K připomenutí si význačných momentů v dějinách našich národů, k připomenutí si jejich schopností a bohatých tradic. Přestože tato hvězda poetova svítila velmi krátce, přestože Jan Sekavec nepatřil k velkým básníkům ani co se uměleckého stylu a jazyka týče, přesto pro nás má z hlediska národního uvědomění značnou výpovědní hodnotu do dneška.

Praha_Barricades_1848

Narodil se v Opočně roku 1824 matce Anně jako nemanželské dítě a bylo mu dáno jméno Jan Nepomuk, po matce a dědovi příjmením z Infeldu. Sekavcem se stal poté, co ho za vlastního přijal manžel matčin, sládek Antonín Sekavec.

Do revolučních bouří v roce 1948 toho stihl poměrně dost: vyučit se krejčím, vystudovat gymnázium, včetně přerušení studia z finančních důvodů, přestěhovat se ke strýci, nadlesnímu Antonínovi z Infeldu do Živiny, pracovat v kupeckém krámě v Pešti, přestěhovat se do Vídně ke strýci Janovi z Infeldu a živit se tam jako soukromý učitel. Avšak posléze ho zradilo vlastní zdraví, a proto se navrátil zpět do Opočna v květnu 1848. Zde ho zastihly zvěsti o revolučním pozdvižení v Paříži, dozvěděl se o vydání konstitučního patentu, jímž císař vyhlásil svobodu tisku a zrušení cenzury, svolal zemské sněmy a přislíbil vydání nové ústavy. Nadšení pro změny a doufání v lepší zítřky lidu českých a moravských zemí zachvátilo i Jana Sekavce natolik, že měl potřebu aktivně se zapojit do tohoto společenského dění a být užitečný. A začal psát! Agitovat. Burcovat. O podporu a pomoc požádal samotného Karla Havlíčka Borovského. Za šíření letáků v Opočně a okolí mu hrozilo vězení, pročež prchl do Prahy.

Praha_Revolution_1848

Havlíčkovi zasílá ve svém druhém dopisu i své verše a báseň Slyšte mne, bratři Čechové!, která se později stala součástí skladby Dvanáctý červen, jíž se budeme blíže zabývat. Ostře kritizuje církev, úřady, nedůvěřuje císaři ani jeho slibům o vydání konstituční ústavy. Na Svatodušní pondělí se zúčastnil sbratřovací mše na Koňském trhu, již celebroval kněz Jan Arnold, a byl zděšen brutalitou granátníků generála, následně pak maršála, Alfreda von Windischgrätz, kteří napadli a rozehnali radikalizovaný svatodušní průvod demonstrantů ponoukaný studentskou obcí. Hluboký otřesný dojem, který v něm výsledný masakr zanechal, vyústil nakonec právě ve skladbu Dvanáctý červen. Tou dobou se blíže stýkal s Emanuelem Arnoldem, vydavatelem Občanských novin, jenž mu i občas vypomáhal nějakým tím obnosem na živobytí, s tiskařem a knihařem Vincencem Pasekou z Karlína a Karlem Sabinou.

Novému císaři po jeho korunovaci věnoval jarmareční vydání dílka Píseň lidu českého ke cti a slávě císaře Františka Josefa I., dnes patrně nejstarší jeho dochovanou práci. Předešle již zmiňovanou skladbu Dvanáctý červen koupil Václav Matěj Kramerius a vydal ji tištěnou švabachem v brožované vazbě v lednu roku 1849 v rámci své České expedice. Brzy na to se objevila nová verze, tištěná latinkou, poněkud odlišná od té první, kterou prodával Vincenc Paseka, což vyvolalo Sekavcovi problémy s Krameriem. Třetí vydání Dvanáctý červen aneb Výstraha Čechům!, Sděluje Jan Sekavec, Částka II, byla již v režii tiskaře Bernharda Ferdinanda Mohrmanna.

Jan Sekavec se rovněž zúčastnil politické činnosti Arnoldova „kroužku“, zapojoval se do aktivit Českomoravského bratrstva a v rámci politické osvěty dojížděl za lidmi na venkov, což se stalo později předmětem policejního vyšetřování. Tedy kromě jiného. Tím jiným byla skladba Dvanáctý červen, pro niž byl označen za nebezpečného nenávistného štváče, především proticísařského a protiněmeckého. A tak se rozběhla mašinerie zabavování a ničení tisků skladby, vyšetřování všech, kteří se na jednotlivých vydáních podíleli, a završeno to bylo zatčením a vzetím do vyšetřovací vazby Jana Sekavce 4. července 1849. Tehdy již velmi nemocného.

Stav jeho se natolik ve vězení zhoršoval, že byl převezen do dělostřelecké nemocnice na Hradčanech. S úspěchem se tu lékaři utkali s tuberkulózním onemocněním uzlin, avšak přes veškerou snahu se jim nepodařilo vyléčit otevřenou a hnilobným bujením postiženou nohu. Museli ji amputovat. Ve vězení byl v kontaktu s Václavem Hankou, jehož častokrát musel poprosit o peněžitou podporu a který ho zásoboval četbou. V zuboženém stavu zde našel svého přítele z Českomoravského bratrstva , medika Václava Podlipského z Ostrova u Brandýsa nad Labem, jenž dlel na sousedním lůžku, a společně překonávali svá utrpení. Smrt Václavova Jana Sekavce velice zasáhla. Docházel za ním též pastor Bedřich Vilém Košut, jenž mu ulehčoval jeho poslední svízelné chvíle, neboť i Sekavcův život se chýlil ku svému konci. Básník zemřel 15. června 1851, zanechav po sobě například román Žižka, v němž vyslovuje úctu vůdci utlačovaných, a román Vrah národa, Válečnou píseň, o jejíž autorství se vedly spory, a báseň Český lev.

A nyní, prosím, přistupme k patetické, věrné vlastence burcující skladbě Dvanáctý červen aneb Výstraha Čechům! Sděluje J. Sekavec, jež je jakousi reminiscencí napjaté doby kolem roku 1848. Doplňuji také o zmiňovanou Částku II., Velevážené panně, panně Marii Petrovej, statečné vlastenkyni v nejhlubší uctě a vážnosti věnuje spisovatel.

Báseň hanobící císařský majestát byla několikrát zakázána: v letech 1849, 1853, 1863. V každém případě je nutné zohlednit dobu a s ní související jazyk český, což možná některé bude stát mnohdy větší úsilí v pochopení a porozumění.

Již plamenné úvodní verše první části jsou nabity bojovným duchem a dmoucím se odporem vůči všem těm, kteří se podílejí na útlaku českého národa, prostého lidu, na jeho zotročování:

P1170998

Veždy moje srdce v hořkém žalu vězí,

když patřím, že hrdost panská nezná mezí;

neb když se chudoba její pýše klaní,

vždy se jen domýšlí: Toť se patří na ni –

Domnívá se, sprosták že jen otrok její,

v jejich když palácech za dveřmi úpějí.

Domnívá se, že ji proto Bůh jen zvolil,

aby se Čech chudý jí vždy v prachu klonil,

myslí, že o lepším žití nesmí vědět,

jen na její slávu poníženě hledět!?

Pro nádheru arci dobrák není stvořen,

proto ve svém vlastním domě jest pokořen;

neb miluje pokoj, sprostnost, věrnost lásku,

a stálý setrvá ve bratrském svazku;

žádanou přísahu i svou krví splácí,

za to mu velitel nevděčnost jen vrací!

Utýrán, pohaněn, ztupen a posmíván,

zostuzen jesti Čech, otrokem jmenován,

od svého vlastního bratra nemilován!

Jaké Čech snášeti musel protivenství,

když matky řeč chránil, pěstoval vlastenství?

K cizotě jazyka nucen byl přilnouti,

zvyk, jeho krásná řeč, ta měla zhynouti?

Myslíte, Teutoni, že jen vy jste v světě,

pro Čecha jarého sláva že nekvěte? …

 

Ukázka závěru pátého oddílu

Protož, národe můj, poznej, jak jsi šálen,

učiň své ouzkosti a porobě amen!

Viz, jak – , kněží tvoji, ouřadníci

nad hlavu ti zrostli v divé smíšenici,

z krvavých mozolů tvých přetučně žijou,

z tvého potu smilně, nádherně hodujou;

otázka jest nyní: Kdo žije pro koho?

Buďtež, Češi, moudří jedenkráte z toho! …

 

P1170999

… Dokud v Čechách tolik nádhery nebylo,

dokud se jen česky psalo a mluvilo,

když Čech pro krále, vlast statečně boj vedl,

tenkrát, když na stolec krále Čech dosedl, –

tenkrát byli Češi sobě upřimnější,

v boji spravedlivém také udatnější!

Tenkrát vládl každý Čech svobodně s zbraní,

proto nechtěl znáti mrzké podlízání!!

 

Jinák se nechtělo cizému dařiti,

až když Čecha proti Čechu v boj podpálil –

Svárem jen kmen jarý dovedl zmařiti;

a tak vysílené Čechové podmanil!

Jen kdyby to Češi jednou poznat chtěli,

vespolek bratrsky sebe náviděli

nerozumnej vládě takto moc nekladli,

ó, pak by jejich síly věčně neuvadly!

 

Každý Čech to poznal, že zbraň v rukou vlády

jeho odejímá přesvaté výsady!

Že volně mluvit brání, dle vůle se šatit,

jen za to, že smí žít, má-liž vládě platit!? …

 

Já k tomu nakonec pouze dodávám: Ponaučí se naše národy vůbec někdy?!

 

Poznámka

sprostný – prostý, obyčejný

Teutoni – označení pro germánské kmeny

jarý – svěží, mladý, plný síly, bujný, bujarý

mrzký – špatný, zlý, nedobrý, hanebný, podlý, nestoudný, nešlechetný apod.

 

Zdroje: L. Baštecká, A. Slavík, Česká revue, Topičův sborník, Letáky z roku 1848, Československá vlastivěda

Foto: D. Guhryová, Wikimedia Commons

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 10. 11. 2015

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“