Do Častohostic za rotundou i „osídlením“ z doby kamenné



P1170143

Text a foto: Dagmar Guhryová

Další z našich víkendových výletů po okolí Moravských Budějovic. Tentokrát jsme zamířili na jihozápad. Lesík zprava, lesík zleva, u něho jakási stodola, zatáčka a otevřel se nám pohled z vršku dolů na obec nesoucí název Častohostice (ve starších pramenech též Cziastohosticze, Czastohostitz…). Již z dálky na nás zasvítil svou bělostí objekt kostela sv. Barbory a kol něj se rozprostírající místo posledního spočinutí několika generací zdejších obyvatel, obehnané stejně svítivě bílou zdí.

 

P1170144

Kostel je to věru pozoruhodný, původně románský, jeho nejstarší část tvoří románská věžovitá loď válcovitého tvaru, snad prý pozůstatek rotundy z dob slovanských věrozvěstů, která byla postupně opatřována románskými, gotickými a barokními přístavbami. Stáří kostela se odhaduje dle použitého stavebního materiálu na 15. století, ale uvádí se i století 13. Rotunda sama má velice silné zdivo a plnila, zdá se, i funkci obrannou, jelikož je patrné, že měla i patro, z něhož se dochovala dvě románská okna a mezi nimi zazděný vstup. Roku 1548 byly přistavěny podélná loď a sakristie. Kaple z let 1740–1745 jsou zasvěceny jedna Panně Marii (zprvu Janu Nepomuckému), druhá Andělu Strážnému.

A protože neštěstí nechodí pouze po horách a lidech, i kostel postihlo mírou nemalou, když požár roku 1834 způsobený bleskem zničil téměř vše kromě obrazu sv. Barbory z hlavního oltáře, kazatelny a varhan. Ještě téhož roku se bez prodlení přistoupilo k obnově zdevastovaného svatostánku. A jako by toho nebylo málo, vyhořela roku 1842 fara. Současné podoby nabyl kostel až v 1. pol. 19. století. Pod kostelem se nacházejí hrobky pánů von Nimptsch a duchovních, v kostele pak byla instalována pamětní deska věnovaná těm, kteří položili své životy v první světové válce.

Avšak kostelem sv. Barbory jsme v Častohosticích neskončili. Zaskočili jsme se podívat na náves, kde se před starobylou farou nachází zídka zbudovaná do půloblouku okolo sochy sv. Jana Nepomuckého z období kolem roku 1800. Kostel i socha jsou evidovány od 3. 5. 1958 v ústředním seznamu našich kulturních památek.

Náves, jak patrno, dotváří travnatá plocha s dřevěnou zvoničkou a zastřešenou pumpou. V blízkosti obce spatříte ještě kapličku poklonu a kříže.

 

P1010601

Skutečně velmi zajímavé je návrší Stráž, které se nachází na pravém břehu Jevišovky. Čímpak nás tato lokalita může překvapit? Třeba tím, že je pravděpodobně dokladem osídlení z doby kamenné. Při zemědělských pracích zde totiž obyvatelé nalezli na jejím vrcholu broušené kamenné artefakty, jež patrně náležejí do období moravské malované keramiky. Nalezena byla sekerka ze zelené břidlice, jež měla nepravidelné ostří a otesané boky, a ještě týl širokého mlatu z amfibolitové horniny páskovaného charakteru. Tu a tam se vyskytly zlomky keramiky z materiálu odpovídajícího rovněž období malované moravské keramiky nebo eneolitu. Jak jsem se dopídila, celkem prý tu archeologové objevili asi 109 kusů kamenných nástrojů, avšak k obzvláště hodnotným patřil nález kamenného úštěpu drásadla. Takový nástroj kdysi sloužil pravěkému člověku ke zpracování kůží. Veškeré zde nalezené artefakty jsou uloženy ve sbírkách brněnského muzea.

 

P1010621

Hezky jsme se společně prošli po památkách, takže by bylo vhodné zabrousit do historie obce samé. Ves zpočátku dle nejstarších písemných zmínek náležela Bítovským z Lichtenburku, později byla jedna její část prodána Znojmu a druhá příslušela k Novým Syrovicím. Dalšími majiteli Častohostic byli novosyrovičtí páni: Jan Reinhart ze Schaumburku (1636), hrabata von Nimptsch, která vlastnila panství fideikomisem až do roku 1916, kdy je po nich převzal hrabě Josef Wolfgang Maria Stubenberg. Obec měla svou rychtu a pečeť, ba dokonce i školu, zmiňovány jsou panský dvůr, mlýn a palírna.

 

P1010618

Závěr naší návštěvy v Častohosticích bude patřit připomínce šlechtických rodů, do jejichž panství Častohostice kdysi náležely. Nejprve si něco málo zajímavých střípků povíme o Bítovských z Lichtenburku, poté pohovoříme o hrabatech von Nimptsch, o pánech ze Stubenbergu a v posledku o Janu Reinhartovi ze Schaumburku.

Bítovští z Lichtenburka byli českým rodem, jenž se „hlásil“ k Ronovcům a zabydlel se na přelomu 13. a 14. století na Moravě. Raimund z Lichtenburku zde obdržel roku 1298 coby moravský zemský hejtman od krále Václava II. do zástavy hrad Bítov. Později pak tento dostal darem od krále Jindřicha Korutanského do dědičného vlastnictví. Postupně získali Bítovští ještě hrad Cornštejn, Vranov nad Dyjí, Jaroměřice nad Rokytnou, Jemnici aj. Význačnými postavami tohoto rodu jsou kromě jiných Raimundův vnuk Jan Bítovský z Lichtenburku, jenž bojoval a padl po boku krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku, a Hynek Bítovský z Cornštejnu, který odmítl přísahat věrnost samotnému Jiřímu z Poděbrad a otevřeně se mu postavil. A to neměl dělat, poněvadž proti němu vytáhla vojska moravských pánů roku 1464. Cornštejn byl takřka po roce obléhání dobyt a panu Hynkovi zabaven bez náhrady. Přesto se do vlastnictví Bítovských z Lichtenburku opět navrací po roce 1526. Rod vládl až do roku 1572, kdy vymřel po meči.

 

P1010610

Hrabata von Nimptsch pocházela ze Slezska a rod se větvil do několika linií, z nichž jedna vlastnila majetek v Čechách a na Moravě. Nás především zajímá hrabě Johann Heinrich, který zakoupil na Moravě panství Nové Syrovice, jeho vnuk Karel Johann, o němž se zmíníme za chvíli, přikoupil k tomu Kojatice a jeho manželka Therese Marcolini-Ferretti přinesla věnem kyšperské panství se zámkem Letohrad. Therese Marianne Ludovica Apollonia Marcolini-Ferretti paní z Geiersbergu se provdala ve věku dvaceti let za Karla Johanna Hendrika hraběte von Nimptsch, svobodného pána z Olše, Fürstu a Kupfbergu. Oba dva nyní sní svůj věčný sen v hrobce pod častohostickým kostelem.

Okamžik naší pozornosti a malé odbočení od Častohostic si v této souvislosti zasluhuje hraběnčin dědeček, Camillo hrabě Marcolini-Ferretti, ministr a ředitel Akademie výtvarných umění u kurfiřta a saského krále Friedricha Augusta III. Rovněž byl ředitelem proslulé míšeňské porcelánky, jejíž výrobky byly označovány jeho značkou (Marcolini, zkřížené meče s modrou hvězdou). Z podnětu Augusta III. rozšířil drážďanské sbírky o skvostná plátna. Taktéž se zajímal o zemědělství a zahradnictví coby nadšený šlechtitel, budoval parky, zakládal a „vylepšoval“ hrady a zámky, kupříkladu stál za výstavbou zámku Moritzburg, nám známého z natáčení Třech oříšků pro Popelku. Založil zoologickou zahradu v Annaburgu a hřebčín. Zemřel v exilu roku 1814 v Praze.

Páni ze Stubenbergu k nám přišli až ze Štýrska a reprezentovali velmi starý a vážený panský rod, jenž sídlil na hradě Stubenberg. Jejich druhý hrad a panství nesly název Kopfenberg. Syn prvního pána na Stubenbergu, Wulfing vom Stubenberg, pocítil nepříjemně, co to znamená povstat proti českému králi, a to ne králi ledajakému, rovnou Přemyslu Otakarovi II. Hořce milý šlechtic zaplakal, poněvadž český panovník v bojích proslavený zničil rodový hrad Stubenberg. U nás se nejprve usídlil Wolfgang von Stubenberg , jenž odkoupil roku 1548 od Jana z Pernštejna Nové Město nad Metují s panstvím, od roku 1568 se stalo jejich výlučným vlastnictvím, a tak začali být majitelé panství považováni i za českou šlechtu.

Jan Reinhart ze Schaumburku pocházel z německého rodu. Jeho předek plukovník Hannibal posléze polní maršál, bojoval v císařské armádě za třicetileté války a obdržel panství Moravské Budějovice, kde pak jeho následovník Rudolf Jindřich dal v letech 1666–1672 zbudovat zámek a usadil se s rodinou na Moravě. Zde však rozhodně milován nebyl, neboť poddaní pod jeho neurvalou a bezohlednou nadvládou jen úpěli. Navíc byl prý držgrešle.

Tak vidíte, obec je to sice nevelká, ale kdo by to byl řekl, že je spjata s tolika zajímavostmi. To máte jako s celou naší vlastí v srdci Evropy, také rozlohou ani počtem obyvatel neoplývá, zato bohatstvím kulturních a technických památek a starodávných tradic jenom přetéká.

 

P1010629 (2)

Poznámka

Fideikomis. Jde o tzv. svěřenství, svěřenský statek, tj. o středověkou právní instituci, jež měla zabránit rozdrobení rodového majetku mezi více potomků; držitel fideikomisu, jeden jediný dědic stanovený závětí nebo zakladatelem fideikomisu či na základě posloupnosti, obvykle nejstarší muž nejvýznamnější větve rodu, byl i tak jakýmsi správcem s vyživovací povinností k ostatním členům rodiny. Zřízení fideikomisu povoloval panovník na základě dohody zbývajících žijících členů rodu a smrtí posledního člena rodu toto svěřenství zaniklo.

 

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 15. 10. 2015

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“