Sázavský klášter a jeho opat



sazavsky kl. branaFoto: Sázavský klášter, vstupní brána; D. Guhryová

 

Autorka: Dagmar Guhryová

Tady se ale opravdu musíme zastavit, je to perla a poslední bašta staroslověnské vzdělanosti u nás. Mimořádné místo. Smutné však je, že na jeho rekonstrukci a opravy musíme žádat o příspěvek z norských fondů. Kdyby se méně rozdávalo úliteb lobbistům a jim podobným vykukům, kdyby se nerozdávaly na vše strany nehorázné odměny, kdyby si státní reprezentace a její úředníci nestydatě nezvyšovali platy, zajisté by se nějaká ta „kačka“ našla – nejen na Sázavský klášter. A tak si alespoň nyní připomeňme jeho význam v našich dějinách.

okna

OLYMPUS DIGITAL CAMERAFoto: P. Sojka, D. Guhryová

Spoustu informací o sv. Prokopu a životě v Čechách v 11.–12. stol. přinášejí latinsky psané legendy Vita minor, Vita antiquaVita maior. Doplněním je Letopis Mnicha sázavského, jenž zahrnoval i latinsky psané části: Historii o založení kláštera na Sázavě (De exordio monasterii Sazavensis) a Život svatého Prokopa. Ještě kratičká poznámka: Vita minor vlastně položila jakýsi základ prokopské tradici, jež se objevila i ve 14. století v česky psané literatuře a pokračovala ještě v 17. a 18. století. V Rukopisu hradeckém ze 14. stol. se kupříkladu dozvídáme, kterak Prokop vyštval ze sázavských lesů ďábly, zabydlel se v jeskyni a začal poustevničit, z čehož ho vyrušil kníže Oldřich se svou družinou, kteří poranili Prokopovu laň. Kníže se kál a světci se vyzpovídal. Na tomto místě zpovědním vyrostl nejdříve dřevěný klášter, jehož opatem se Prokop z vůle knížete stal:

Sbeř okolo sebe bratřie viece,

ješto budú s tobú Bohu slúžiece.

Chci tuto klášter učiniti,

sbožím i dědinami jej nadati.

 

freska 1Foto: D. Guhryová

V každém případě zjistíme, že byl svatý Prokop nesmírně váženou a uctívanou osobou, mezi prostým lidem dosti oblíbenou:

…Jeho slovo na všě strany rostieše

a všady naplňeno bieše…

Kteříž koli to slyšiechu,

se všěch stran k ňemu běžiechu, …

…Svatý Prokop míle všěchny přijímáše

a slovo jim božie kázáše;

všichni jej lidé milováchu

a s ním bydliti žádáchu.

(Hrabák, J., edit. Legenda o sv. Prokopu)

freska 4 freska 3 freska 2

Foto: D. Guhryová

Datum jeho narození je dodnes předmětem vědeckých pří – pohybuje se od 70. let 10. stol. až do prvního desetiletí 11. stol. Jako místo narození je uváděna Chotouň u Kouřimi. Vita maior jako každá správná legenda uvádí, kterak byl Prokop již od útlého věku člověkem velice zbožným, ušlechtilým, rozvážným a nesmírně schopným. My se však nebudeme zabývat hlubším rozborem jeho vývoje, skutků, poutí a poustevničení, nýbrž obrátíme svou pozornost až na jeho působení v Sázavském klášteře a poté na klášter sám.

prokop a oldrichKníže Oldřich se na honu setkává se svatým Prokopem

(neznámý autor, polovina 19. století, olej na plechu)

Svatý Prokop se rozhodně přičinil o založení Sázavského kláštera, jejž obývali a spravovali mniši benediktini, jejichž heslem bylo Ora et labora!, tzn. Modli se a pracuj! Zda svolil k výstavbě kláštera Oldřich, jak pověst praví, či až kníže Břetislav, v tuto chvíli rozebírat nebudeme, důležité je, že již byl s největší pravděpodobností opatem roku 1039, kdy se podílel s vojskem Břetislavovým na přepravování ostatků sv. Vojtěcha, sv. Radima a dalších pěti mučedníků z Hvězdna do Prahy. Ryze benediktinský však klášter nebyl, neboť se v něm praktikovala cyrilometodějská bohoslužba. Založena zde byla rovněž teologická škola určená ke vzdělávání budoucích kněží a mnichů. A kdo jiný je vzdělával? Správně, opat sám, neboť byl znalý slovanského písemnictví a přepisoval slovanské evangeliáře, žaltáře a všeliké liturgické knihy a tomu samozřejmě učil své bratry i žáky. Klášter byl oázou rozličných umění, z čehož na Sázavě vykrystalizovala první česká umělecká škola. Bratři šířili vzdělanost do rozlehlého okolí a svým přístupem a příkladem získali široké vrstvy obyvatelstva. Jejich představený byl vstřícný, štědrý a laskavý k chudým, staral se, aby i ti nejnuznější k živobytí přišli. A bratry v tomto duchu vedl. Kéž by si z toho vzali příklad v době současné všichni, jichž se to především týká!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

sloupovíFoto: P. Sojka, D. Guhryová

Opat Prokop, poustevník, mnich a český patron, odešel v klidu a míru na nebesa 25. března 1053. O tom, jak vážen byl, svědčí účast význačných osobností na jeho pohřbu. Pohřbíval ho sám pražský biskup Šebíř.

Připomeňme si skon Prokopův, jenž byl zachycen v Dalimilově kronice (spr. Kronice tak řečeného Dalimila). Pro autenticitu ponechávám vyznít text z přepisu edice Josefa Jirečka (1825–1888, českého etnografa, literárního historika, vydavatele staročeské literatury a politika), pod tím pak nové přebásnění prof. dr. Václava Flajšhanse (1866–1950, filologa, literárního historika, vydavatele starší české literatury):

 

LXVI.

O skončení sv. Prokopa opat

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po stu čtvrtého

za Oldřicha, knězě zličského,

točiúš knězem potom nazvaným kraje kúřimského,

svatý Prokop s světa snide

v němž veliká pomoc Čechóm vznide.

To Němec opat svědčieše,

když jej svatý Prokop kyjem tepieše.

 

LXVI.

O skonání opata sv. Prokopa.

Léta od narození Syna Božího

tisícího stého čtvrtého,

za Oldřicha, knížete zlického,

totiž knížete kraje potom kouřimským zvaného,

sv. Prokop se světa sešel,

v němž veliký pomocník Čechům vzešel.

To Němec opat svědčil,

když ho sv. Prokop holí bil.

 

stary kostel (2)Foto: Základy kostela sv. Kříže v klášterní zahradě v Sázavě; D. Guhryová

S odchodem Prokopovým nastaly Sázavskému klášteru svízelné časy. Nového opata Vitoše vyhnal i s jeho mnichy Spytihněv II. ze země a do kláštera přibyl německý opat s břevnovskými mnichy. Posléze kníže Vratislav II. povolal sázavské bratry zpět, vzal je pod svá ochranná křídla a podporoval výstavbu a rozvoj kláštera. Mniši, kteří pobývali v azylu v Uhrách a přišli do styku s Rusí, snad proto při svém návratu dopravili do Čech ostatky ruských mučedníků sv. Borise a Gleba (ty byly po vysvěcení rozšířeného Sázavského klášterního kostela vloženy do oltáře). Po opatu Vitošovi se stal hlavou kláštera Prokopův syn Jimram. Pod jeho dohledem začaly staroslověnská liturgie i písemnictví zdárně vzkvétat. Posledním slovanským opatem byl Božetěch do roku 1096, kdy byli slovanští mniši vyhnáni z kláštera definitivně a vlády se chopili probošt břevnovského kláštera Děthart a latinští mniši, kteří rozhodně neměli zájem na uchování rozsáhlého slovanského díla mnichů sázavských. Co se s ním stalo, je vcelku jasné. Nicméně nelze latinským benediktinům upřít zvelebování kláštera a založení proslulé kamenické hutě, ale ani to, že šířili úctu (i literárně) ke sv. Prokopovi natolik, že se Sázava stala poutním místem a byla požadována Prokopova kanonizace, již prý nakonec realizoval papež Inocenc III. roku 1204, snad proto, aby získal podporu Přemysla Otakara I. ve sporu o císařskou korunu, v němž stranil Otovi Brunšvickému.

Za opata Matěje byla na počátku 14. století zahájena velkolepá přestavba románského chrámu v gotickém slohu, plánována byla trojlodní bazilika, bohužel však osud tomu chtěl jinak – vznikly pouze presbytář a jižní loď s věží. Také klášter byl přestavěn, i krypta s hrobem sv. Prokopa. Ale pak vtrhli do kláštera husité, mnichy vyhnali, budovy zcela vyrabovali. Na tomto místě je však nutné podotknout, že husité si sv. Prokopa vážili, poněvadž založil slovanský klášter s bohoslužbami ve slovanském jazyce a slovanským písemnictvím a protože se při bohoslužbách podávala svátost těla a krve Kristovy pod obojí způsobou. Obdivovatelé sv. Prokopa vyhrabali roku 1588 z trosek krypty domnělé ostatky světcovy a s velkou slávou je převezli na Pražský hrad ke Všem svatým za účasti císaře Rudolfa II. Habsburského a arcibiskupa Medka.

ze zahradyFoto: D. Guhryová

Rekonstrukci celého areálu zahájil roku 1664 opat Nigrin a nejdůležitější barokní úpravy trvaly až do roku 1687. V následujících letech se již v pracích nepokračovalo. A opět klášter pustl. Pak přišel požár a po něm nová barokní a rokoková přestavba. Z té doby pocházejí např. hlavní oltář s Molitorovým obrazem Nanebevzetí Panny Marie, boční oltáře sv. Prokopa a sv. Benedikta. A poslední ránu uštědřila klášteru Josefínská reforma – v listopadu 1785 byl klášter zrušen za opata Leandra Kramáře. Klášterní kostel se stal roku 1788 farním kostelem sv. Prokopa, klášter sám byl přestavěn na zámek. Za první republiky odkoupili benediktini z Emauz část zámku, prelaturu a klášterní pozemky, P. Metod Klement OSB zahájil rozsáhlou obnovu. A zase rána: válka, revoluce v únoru 1948 – a ostatní již znáte. P. Klement sice ještě pokračoval v archeologickém průzkumu, v opravě mobiliáře aj., jenže nakonec musel Sázavu opustit a klášter vyhlásila Národní kulturní komise za Národní kulturní památku. A dnes? Jakpak dnes to vypadá? Areál je Národní kulturní památkou a dílem je v péči Národního památkového ústavu, v jedné jeho části působí Řád sv. Bazila Velikého a část je majetkem Marie Hayesové. Klášter je přehlídkou uměleckých slohů – románského, gotického, renesančního, barokního, klasicistního ve stylu neorenesance… Nechybí ani kousky dřeva z původních poustevnických stavení, pozornost zasluhují nově objevené fresky v konventu.

Ač se to tak nejeví, přesto je tento příspěvek velice kratičkou připomínkou významné osobnosti i místa v našich dějinách. Takových silných, lidstvu prospěšných a světově proslulých osobností měl a má tento národ více. Měl by si je při malomyslnosti připomenout a nepadat před vším cizím na kolena. Obdiv vysílaný k těm, kteří zde žili a budovali, vzdělávali a vychovávali, to vše cítíte, když stojíte uprostřed klášterního areálu a vaše zraky hledí na nedokončené trojlodí chrámu sv. Prokopa, jehož autorem je Matyáš z Arrasu. Jaká oáza klidu a míru zde panuje! Chraňme si takovéto památky, památky na to, co dokázali naši předci, a současně též výzvy pro nás, abychom ukázali i my, co v nás dřímá, a vydali se v jejich stopách.

Poznámky

A víte, kdo to byli glagoláši a co měli společného se Sázavským klášterem? Úctu ke sv. Prokopovi. Tyto dalmatské mnichy, kteří používali hlaholicí (glagolicí) psaný liturgický jazyk, pozval Karel IV. k oživení slovanské tradice. Mniši zobrazili sv. Prokopa v glagolském evangeliáři, jenž je součástí Remešského korunovačního evangeliáře Texte du Sacre. A propos, z výše uvedených pohnutek založil Karel IV. taktéž Emauzský klášter.

Poslední majitelé kláštera: Do r. 1809 Náboženský fond, poté v dražbě prodán Vilémovi Tieglemu z Lendenkronu (přestavba na světské sídlo), r. 1869 prodal panství Janovi z Neuberku, ten zase r. 1876 Bedřich Schwarzovi, r. 1951 v rukou státu, od r. 1962 Národní kulturní památka, dílem je v péči Národního památkového ústavu, v jedné části působí Řád sv. Bazila Velikého, druhá část patří Marii Hayesové.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA                                           Foto: P. Sojka

Pozn.: Zkrácená verze článku zveřejněna v Pražském zpravodaji 7–8/2012.

 

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 28. 6. 2015

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“