Autor: Mgr. Tomáš Hausner, manažer Překladatelského a tlumočnického centra EUFRAT, divize EUFRAT Group, s. r. o., Plzeň
Před třemi roky jsem se vydal po několika letech na téměř regulérní dovolenou, ačkoli pouze tuzemskou, a strávil příjemné čtyři dny v oblasti Českého Švýcarska. Protože jsem se stravoval v pohostinských zařízeních, byla to pro mne (neboť jsem workoholik, který už nedokáže nahlížet na svět jinak než prizmatem své profese) příležitost zamyslet se nad jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů, s nimiž se překladatel může setkat: totiž nad překlady názvů jídel a jídelních či nápojových lístků obecně.
Hovězí svíčková na smetaně neboli Sirloin of beef in a cream sauce served with dumplings
Foto: JOtruba, Wikimedia Commons
Každý, kdo se zabývá překladatelskou praxí, jich určitě pár za sebou má. Někteří možná dokázali po několika pokusech, jež natropily v jejich překladatelských myslích více zmatku, než kolik peněz přihodily na jejich konta, zmobilizovat pud profesní sebezáchovy a „jídeláky“ už prostě nepřekládají. Avšak masochisty mezi námi přitahují překlady jídelních lístků jako můru světlo petrolejky, aby si na nich čas od času „připálili křídla“.
Tímto poněkud obšírným úvodem si připravuji půdu pro na první pohled trochu drsnou ťafku do vlastní tváře (v širším slova smyslu do tváře překladatelského stavu), poněvadž se minimálně v osmdesáti procentech překladů jídelních lístků vyskytují chyby, nesmysly a prvky „jazykové akrobacie“. A o polovině přeložených jídelních lístků si troufám rovnou tvrdit, že jsou katastrofou. Pokud nemá rodilý mluvčí, jemuž se takové zpotvořené menu v jeho jazyce dostane do rukou, velký smysl pro humor (nebo alespoň velký hlad, kdy je mu jedno, co se na špajskartě píše, hlavně že je to teplé a je toho hodně), může se stát, že sklapne desky, zdvořile se omluví a odporoučí se jinam.
Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo – česky
Zcela poctivě řečeno, značná část problémů, kterými se překlady jídelních lístků hemží, jsou způsobeny tím, že katastrofou je už sám zdrojový text, tedy česká verze daného menu. Když si někde přečtu, že v nabídce jsou Kozičky pivovarské šenkýřky nezaměnitelného tvaru, mám sto chutí volat 158 a podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu vraždy a kanibalismu, případně z ohrožování mravní výchovy mládeže. Podobně při spatření Kalhot kata Mydláře chvíli v panice tápu, jde-li o pokus „inovativního“ pojmenování notoricky profláklého Katova šlehu, anebo to snad opravdu má něco společné s kalhotami – a lhostejno, kdo je nosil. Přisámbůh, kdybych měl v telefonu číslo Zdeňka Pohlreicha, poštval bych ho na dotyčného „pachatele“ oněch lahůdek. Ten by ho srovnal! Do cizojazyčných verzí takto pojatých menu pak nahlížím s velkými obavami, a pokud zjistím, že se překladatel pokusil být stejně vtipný a inovativní jako autor výchozí verze, je mi ho líto – škoda dalšího mladého člověka, zaviroval si tím zbytek života a už mu to nikdo neodpáře.
Další zhůvěřilostí, jíž dnes bývají jídelní lístky (mnohdy i v renomovaných restauracích!) zahmyzeny, jsou zdrobněliny různých stupňů. Občas si nejsem jist hormonální vyvážeností autorů pojmenování jako třeba Rozpečený vepřový bůčíček podávaný se salátkem z kysaného zelíčka a domácím chlebíčkem s roztouženou kůrčičkou, případně Dokřupava pečená kachnička (či nedejbože kachýnka) s domácím bramboráčkem, ba dokonce Teplý dortík s jahůdkami a cukrovou krustičkou…
Foto: Gnocchi del Casentino, fugzu, from Pistoia, Italia; Crème brûlée, Xocolatl / Wikimedia Commons, Flickr
Nu a pak tu máme všechna ta krásná cizokrajná slova. Nejvíce na frak asi dostávají italské gnocchi, které se objevují ve variantách počínaje gnocci přes gnochi až po gnochci (že s výslovností má potíže mnohdy i personál, ani nemluvě). Kapitolou sui generis jsou názvy původem z jazyků, které používají diakritiku, již Češi – a potažmo jejich textové editory – tak nějak neberou, anebo rovnou ignorují. Typickým příkladem je třeba sousloví crème brûlée, označující v současnosti oblíbený dezert. Pravda, jestliže to přeložíme, pak připálený krém příliš chuti nevzbudí, proto je použití původního označení na místě. Pokud ale francouzský název použijeme, měli bychom už jen z prosté slušnosti a úcty k Francii dbát na to, abychom nestvořili mrzáka ořezaného o diakritiku. Podobně je na tom slovo ragoût. Ačkoli existuje kodifikovaná počeštěná podoba ragú (nikoli ragů!), v leckterých jídelních lístcích se vyskytuje chudák s přistřiženým cirkumflexem – ragout. Ve výčtu bych mohl pokračovat, jenže už slyším jekot oponentů: Ten toho nadělá kvůli diakritice. V mobilu a některých e-mailových klientech se bez ní v češtině taky musí obejít, tak co. No, nevím, jak vám, ale na mne rozhodně nepůsobí dobře, když mě kamarád zve místo na křtiny svého synka na krtiny, anebo nějaká mašina z mé oblíbené čtyřlístkové postavičky udělá Pindu (jauvajs!).
O tom, že jsou automatické opravy ve Wordu a zapnuté nahrazování výrazů během psaní dobrým sluhou, avšak špatným pánem, svědčí jiný případ: Nevěřil jsem svým očím, když jsem na jídelním lístku v jedné pizzerii našel regimenty noc funguj. Svým očím nevěřil ani číšník, ovšem spiklenecky mi prozradil, že jde o těstoviny s houbami, tudíž rigatoni con funghi.
Zdaleka pak ne posledním jevem poněkud vymknutým z kloubů, s nímž se setkáváme v jídelních lístcích zejména těch restaurací, které stavějí na „staročeské“ či „selské“ kuchyni, je pozoruhodné tvrzení, že téměř cokoli v menu je domácí. Domácí nudle, domácí chléb, domácí bramboračka, domácí koprovka… Pokaždé je mi divné, co v takových hospodách dělá kuchař a proč tam vůbec mají kuchyni, když jim zjevně všechna jídla nosí některá panímáma od sousedů.
Dalo by se tak pokračovat ještě hodiny, ale já bych se rád konečně dostal k cizojazyčným variantám menu a k perlám, které se v nich občas nacházejí. Zkrátka, za spoustu problematických překladů jídelních lístků může zadavatel a jeho ne vždy pečlivý či selským rozumem vedený přístup k sepsání textu v češtině.
Headcheese, nebo haggis?
Foto: Kent Wang, Wikimedia Commons, Flickr
Překlad jako zrcadlo zdrojového textu
I když jídelní lístek překládá solidní, přemýšlivý a zkušenostmi ošlehaný překladatel, stejně občas žasne nad tím, co má přeložit (viz výše o pozoruhodnostech zdrojových textů v češtině). Kupříkladu právě slovo domácí představuje potenciální zádrhel: pokud se přeloží do angličtiny jako home-made, budíme tak zdání, že se jídlo připravuje někde doma a do hospody se donáší, jak jsem již zmínil výše. Poněkud lépe významově vychází home-style, jež tento problém odbourává, ale přenáší zamýšlené sdělení, že ta tlačenka či ten bramborák jsou jako od maminky. Dalším problémem je rozhodování, zda jídla více či méně připomínající pokrmy, které cílový čtenář zná ze své národní kuchyně, pojmenovávat jemu známými názvy, zda např. tlačenku označovat jako haggis a guláš jako beef stew. Domnívám se, že rozhodně nikoli: tlačenka a haggis mají společného asi tolik jako velryba s rybou, a kdo někdy okusil irský beef stew, určitě ví, že se středoevropskému guláši podobá velice vzdáleně. Tlačenka tedy budiž headcheese a guláš goulash, amen.
Foto: Hovězí guláš, Marekjochec; Ragoût de bœuf pommes de terre carottes, vauvau / Wikimedia Commons, Flickr
Zajímavým oříškem překladu je také jedna z vlajkových lodí české kuchyně – hovězí svíčková na smetaně. Svíčková jako druh masa je sice bez diskuse sirloin of beef, jenomže restaurace, kde se svíčková (jídlo) dělá z pravé svíčkové (maso), aby dnes člověk pohledal. Překlad Sirloin of beef in a cream sauce served with dumplings je však natolik zažitý, že pokusy o změnu nebo redukci na Beef in a cream sauce… by byly do jisté míry marketingovou sebevraždou.
K výše zmíněným „inovativním“ názvům pokrmů typu Poslední zatáčka před Plzní musíme zaujmout nekompromisní stanovisko: Pokud klienta nepřesvědčí, že trvá-li na jejich uvedení v českém menu, neměl by požadovat jejich cizojazyčné varianty, solidní a pudem profesní sebezáchovy obdařený překladatel by měl s lítostí zakázku odmítnout.
Holinky jako hodinky, obojí se natahuje aneb Jídelní a nápojové masakry
Kdysi mě požádal jeden můj známý, tehdy manažer jedné z „lepších“ plzeňských restaurací, jestli bych se nepodíval na překlad jídelního a nápojového lístku, který si tehdy nechali dělat u nejmenované konkurence. Již při prvních položkách jsem zavětřil velké trable (viz oněch osmdesát procent atd.). A když jsem dočetl první stránku, věděl jsem, že mi v počítači tiká časovaná bomba. Přejdu mraky překlepů, faktických chyb, ba i naprosto zběsilé formátování, jenže to, proč jsem nakonec známému zavolal a doporučil mu reklamaci, způsobila následující překladatelská blasfémie: Hovězí plátky v krémové omáčce s liškami nebohý překladatelský nádeník přeložil jako Beef slides in a cream hazelnut sauce. Při troše zlé vůle by zněl zpětný překlad přibližně Hovězí diapozitivy v krémové omáčce s lískovými ořechy. Záměna slova slice (plátek) za slide (diapozitiv, ale třeba i skluzavka aj.) je možná pochopitelná (jakkoli neomluvitelná), ale jak se z lišek staly lísky, a tedy hazelnuts z chanterelles, bůh suď – no, diakritika…
Mezi překladateli se traduje případ jedné brněnské restaurace, která v anglickém menu jako ekvivalent hovězího vývaru s kapáním nabízela Beef stock with droppings. Dokážu si představit, že anglicky hovořící hosté byli poněkud rozpolceni v pocitech – méně srdnatí prchali, zatímco dobrodruzi si objednali, aby zjistili, zda opravdu dostanou hovězí polévku s ptačím trusem. Na druhou stranu, mohlo to dopadnout ještě hůř. Jsem si zcela jist, že překlad Beef stock with clap (Hovězí polévka s kapavkou) by obrátil na útěk i nejotrlejší povahy. Abych nezapomněl: kapání (zavářka) je samozřejmě batter.
Kaffee mit Schlagzähne neboli Káva s ranou do zubů
Foto: Brücke-Osteuropa, Wikimedia Commons
Jiný můj známý mi vyprávěl, jak se svým německým obchodním partnerem obědvali v jedné pražské restauraci. Po obědě si chtěl dát Němec kávu se šlehačkou. Když našel v německém nápojovém lístku cosi, co na první pohled vypadalo jako kýžený nápoj, zlomil se v pase a několik minut tiše řičel do ubrusu. Na menu totiž stálo Kaffee mit Schlagzähne, což na rozdíl od Kaffee mit Schlagsahne neznamená kávu se šlehačkou, ale kávu s vyraženými zuby, případně kávu s ranou do zubů. Korunu tomu všemu nasadil nic netušící číšník. Když se host utišil, trval na tom, že si tohle určitě musí dát, načež ho číšník začal přesvědčovat, aby si dal nějakou opravdovou specialitu, protože (podle jeho slov) „tohle dostanete úplně všude“.
Zkrátka, takových překladatelských legrácek je plný internet, avšak nejlepší zásobárnou je praxe. Vydejte na večeři do ulic, sedněte si v první restauraci a máte více než padesátiprocentní jistotu, že v jídelním lístku narazíte na perlu podobnou té, kterou se s vámi dnes rozloučím a kterou chtěl jistý překladatelský nevolník vyjádřit české přání dobré chuti: We wish you a good taste (Přejeme vám dobrý vkus).
Nejnovější komentáře