Autorka: Dagmar Guhryová
Jestliže tu byla řeč o svatém Prokopovi, výjimečné to osobnosti v našich dějinách, vypravíme se po jeho stopách, zajdeme se podívat na studánky, z nichž pil, zmíníme stromy či místa s jeho osobou nějakým způsobem spjaté. A věřte, že se docela slušně projdeme. Ale zase budeme o další poznatky bohatší.
Foto: Karel Novotný / Karlova fotogalerie
Přibližně dva kilometry od Sázavského kláštera, na druhém břehu řeky, obrůstá osikami studánka Vosovka – prý s léčivou vodou –, nad níž byla vystavěna kaplička sv. Prokopa. Zde prý měl poustevník Prokop potkat knížete Oldřicha, proměnit vodu ze studánky ve víno a jím knížete uctít. Odměnou mu bylo založení Sázavského kláštera. Tak praví pověst. Benediktini zde dokonce vybudovali roku 1750 teplé a studené vanové lázně, které již dávno odvál čas. Ale chladnou vodou se zde osvěžit stále můžete.
Foto: Karel Novotný / Karlova fotogalerie
V lese přibližně dva kilometry jižně od Sázavského kláštera se skrývá malebná studánka Rakovka. V její blízkosti je věhlasné naleziště krystalového vápence Bílý Kámen. Nad studánkou můžete spatřit kámen s prohlubní, o němž se tvrdí, že na něm odpočíval sv. Prokop, když se toulal krajem. A pokud máte bolavá záda, zkuste na něm strávit noc, snad prý vás přestanou bolet. Kdysi se tu tyčil statný smrk, jemuž se říkalo Prokopova hůl, poněvadž prý vyrostl z hole, kterou v těchto místech zabodl do země znavený Prokop. Bohužel strom zachutnal kůrovci, jenž jej zcela udolal.
Foto: Karel Novotný / Karlova fotogalerie
Budete-li pokračovat i vy na své pouti sázavskou krajinou, dojdete do Čiřenic, kde mají další svatoprokopskou studánku – Habrovku. Název obdržela podle habrové větve, kterou údajně sv. Prokop taktéž zarazil do země, z níž posléze vytryskl pramen. Z větve se časem stal mocný habr, avšak tento rovněž neodolal ani zubu času, ani vichřici. Dnes již vyrůstá na tomto místě habr nový a studánka je obestavěna kapličkou.
Foto: Petr 188 / Wikimedia Commons
Půjdete-li kolem sloupku sv. Prokopa za rodnou chalupou Jiřího Voskovce roklinou zvanou Prokopova (Čertova) brázda, která se táhne ze Sázavy až do Chotouně, kde se měl sv. Prokop narodit (dnes je zřejmá jen dolní část brázdy, ale o tom si povíme až za chvíli), najdete zázračnou studánku Prokopku. Až prý tento pramen vyschne, nebude již zloby v lidských srdcích. Také zde natrefíte na křížovou cestu a mohylu z doby bronzové.
A když jsme vzpomněli „Prokopovy“ památné stromy, odbočme poněkud a zmiňme i jeho dub v místech, kde po ukončení vyorávání brázdy zapíchl světec otku svého pluhu. Také tento dub nevydržel a skolil jej roku 1909 silný vítr.
Jen tak pro zajímavost, když jsme u těch stromů: ještě jeden strom prý měl sv. Prokop přisouzen, ovšem ten se nalézal podstatně dále, až v severních Čechách v Mukově. Mohutná lípa to byla, a jak jinak, opět vzešla ze zapíchnuté berly světcovy, když tento tam byl „služebně“ nekalou studnu zažehnávat.
Foto: CeSt / Wikimedia Commons
Na břehu prostřední tůně v oblasti zvané Votočnice byly vyhlášeny památnými stromy 200 až 250 let starý dub letní s obvodem kmene 430 cm a stoletý jilm s obvodem 450 cm. Zda byly rovněž Prokopovy, to se mi nepodařilo zjistit, přesto však za zmínku stojí.
Foto: Kaplička sv. Prokopa v lese za sv. Annou, Ben Skála / Wikimedia Commons
A zpět ke studánkám. Prastará Beletínská cesta směřuje od kláštera na Pyskočely a zavede vás ke kapli sv. Anny u sázavského hřbitova, kde ona světice bdí nad studánkou, která se sice nepyšní věhlasným názvem ani zázračnou vodou, ale procházka sem je skutečně příjemná.
Foto: Čertova brázda, Karel Novotný / Karlova fotogalerie
Nyní se poznovu vraťme k Prokopově (Čertově) brázdě a nechejme vyznít výňatek z jejího popisu z roku 1903 od Jozefa Miškovského, novináře, spisovatele, nakladatele a historika.
Foto: Čertova brázda na Kuffnerově mapě (1903), Hanuš Kuffner / Wikimedia Commons
Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy
Naše Hlasy – rok 1903
Nápadná rýha vyrytá v zemi někde jako cesta mělčí, někde jako hluboký úvoz spojující rodiště sv. Prokopa s jeho slavným působištěm, dala podnět k legendě o sv. Prokopu jako oráči a o čertovi jako porobeném tahounovi. Bezmezná víra v kouzla a zázraky zachovala nám legendu v ústech lidu, a třeba bychom my, v době telegrafu a rozkvětu tisku vyrostlí nevěřili v čerty orajíc nesmíme se tak vypínati nad své předky a házeti jejich romantické legendy do starého haraburdí.
Bez ceny historické není toto podání. Mně odpočátku, co tu brázdu znám a na různých místech přecházívám, zdála se být starou hranicí. Nejnápadnější je krásně rovná linie brázdy s Lipské k Chotouni. Jako když střelí sbíhá tu s vrcholu k Chotouni zrovna pod mohylu. Ale staré zprávy nepodporují tohoto směru. Nejstarší zpráva Kosmasova sahá dále od západu až ku Hradešínu. Je-li to tedy hranice, je starší nežli vědomosti naše dějepisné, či jinými slovy: je praehistorická. To rozluštiti bude snad vůbec nemožno, snad obtížno. Zůstaví-li pozdější badatelé ve svých hypothesách (domněnkách) prvnímu opatu kláštera sázavského nějaké místo, nemůžeme dnes říci. Čerti to jistě nebudou, avšak bez významu nezdá se býti okolnost, že brázda táhne se zrovna od kláštera k Chotouni. Snad opat dal pracovati poddanými svého kláštera na té linii mýcením lesů a zřízením súmnice (silnice), jakž se to za starodávna dělávalo. Naším úkolem zatím jest popsati brázdu a zachovati ji v paměti i v místech, kde novodobý pluh rozrušuje její stopy.
Proto jsme se 8 července t. r (1903) vydali s přítelem Hanušem Kuffnerem, redaktorem „Politik“ a mým synem Božetěchem po brázdě z Chotouně do Sázavy. Cesta trvala půl druhého dne, protože jsme se zastavovali na obecních úřadech a odbočili do Olešky na nocleh do Kostelce. Na úřadech prohlíželi jsme mapy a vypisovali jména poloh. Starších i mladších lidí jsme se doptávali po brázdě, kteráž v těchto pamětech je zachována z Chotouně až za Dobrou Půl a potom zase až k Sázavě. Mezi těmito místy je mezera; ač možno, že jednotlivci ji přece znají. Tu nám pomáhaly mapy a výborná znalost přítele Kuffnera, který nebýval nadarmo důstojníkem. Přes to jsme za hovoru jednou zbloudili a museli se vracet.
Na celé cestě jsme byli vlídně přijímáni: starostové, jiní občané i hajní v lesích ochotně nám sdělovali své zkušenosti. Zvláštními díky jsme zavázáni pánům starostům v Chotouni a Kostelci.
S prohlídkou jsme počali v Chotouni na návrší, kde stojí suchý dubec a mohylka, kterouž už Krolmus prokopával, ničeho však v ní nenalezl. Snad od tohoto průkopu pochází prolehlost mohyly mající v základě i na povrchu tvar sploštělého obdélníka; měřícího nahoře v průměru 6,50 m a 5 m a dole v objemu 53. …
…Tak jsme tedy přešli „čertovu brázdu“ z Chotouně, z rodiště sv. Prokopa až do Sázavy, a to přes obce: Lipany, kolem Vitic, Dobrého Pole, skrze Bulánku, kolem Olešky, skrze Krymlov, přes Moštice a Mělník k Černým Budám, na pravém břehu Sázavy, kde vlastně klášter stojí. Jak praveno, je šířka i hloubka brázdy nestejná, což není nic divného. Za 900 let, ne-li více zaorá se mnoho polí, mnoho drnu. Šířka „brázdy“ bývala asi veliká, vždyť ještě dnes místy vypadá jako vícevozová cest« jako zbylý kus lad, jako pruský prosjolok. Časem i to zmizí a proto pro zachování paměti těchto několik vět. Více a důkladněji přispěje přítel Kuffner svojí mapou.
Jozef Miškovský
(Zdroj: http://www.hradec1.cz/2012/09/popis-certovy-brazdy/ – plné znění)
Foto: Detail dříku sochy svatého Prokopa, svatý Prokop oře s čertem v Chotouni, Juan de Vojnikov / Wikimedia Commons
Na samý závěr se zastavíme právě v Chotouni, o níž první písemné zmínky pocházejí z roku 1249. Obec tato je podle legendy rodištěm sv. Prokopa. Místem, kde ho přivedli na svět Vít a Božena, je Prokopský dvůr. U studánky Prokopky, která nikdy nezamrzá, spatříme barokní pískovcovou sochu světce s křížem v ruce a s nohou na hlavě čerta. Na návsi stojí taktéž barokní kostel sv. Prokopa „z dílny“ Jana Blažeje Santiniho-Aichla, který nechala postavit s úctou k opatovi Sázavského kláštera Rosalie Berková, provdaná Kinská, sestra a dědička zesnulého majitele panství Františka Antonína Berky z Dubé.
Město Sázava a jeho okolí jsou vůbec turisticky přitažlivé. A tak až budete mít čas a chuť, vyjeďte do oné lokality a pusťte se nejen po stopách mimořádného světce, nýbrž navštivte tady i jiná zajímavá místa a objekty, je jich tu dost. A pak třeba ty výhledy do okolí z Homole sv. Prokopa! No, co vám budu povídat, to musíte vidět a zažít!
Foto: CeSt / Wikimedia Commons
Mohyla v Chotouni nad Čertovou brázdou, jež je označována též jako Homole sv. Prokopa, je legendicky spojována se svatým Prokopem: Při té vesnici (Chotouni) na jednom přívrší spatřuje se jeden kopeček neb vršek z samé země jako na skále udělán a nanosen, jehož hořejší okrouhlost 24 a dolejší 82 kročeje obsahuje, o tom vršku jest následující staro dávná pověst, že když sv. Prokop v svý sázavský jeskyni zlého ducha do rádia zapřáhl, sním od té jeskyně skrze lesy, skrze roviny, pahrbky, také doliny přímo přes silnici neb vozovou cestu, kterou se chodí a jede z Prahy do Kolína až k Chotouni vesnici voral a na tom přívrší chotouňském toho zlýho ducha přinutil bláto oškrábati, z které země ten vršek tehdáž byl udělán a který se silnice pražské podnes spatřuje, jemuž okolní obyvatelé říkají homole. Posledně sv. Prokop toho nečistého ducha do dalekých a velkých pustin zahnal, sám se pak zase ke své jeskyni navrátil.
(Beckovský, J. F. Poselkyně starých příběhův českých, díl 2, svazek 1. Praha, 1879.)
Pozn.: Zkrácená verze článku zveřejněna v Pražském zpravodaji 7–8/2012.
Nejnovější komentáře