Autor textu a fotografií: Pavel Tomšík
Nádherné ráno! Ostatně jako každé ráno tady. Oceán burácel, vlny se rozlévaly po písečné pláži zakončené palmovým lesem, který se rozrůstá daleko do kopců. Srí Lanka. Konkrétně její nejjižnější pláž Talala, nejkrásnější pláž, kterou jsem kdy viděl. Táhne se asi kilometr mezi dvěma skalními útesy. A právě na jednom z nich se nacházel asi třicet metrů nad vodou náš malý hotýlek s bazénem. Nikdo z party neuměl dost dobře anglicky, proto jsme byli velmi vděčni za jeho českou ředitelku. Každý máme představu o ráji jinou, ale já si jej představuji přesně takhle.
Předešlou noc jsem šel ve tři hodiny sám na pláž, kde prý kladou želvy vejce. Noc byla teplá, plná hvězd a oceán svým hukotem a zvláštní vůní dotvářel až neskutečnou atmosféru. Posadil jsem se uprostřed pláže a nasával ji plnými doušky, zíral na hvězdnou oblohu – a vůbec na všechno kolem. Konečně jsem želvu zahlédl, vylézala z vody asi sto metrů ode mne. Zřetelně jsem ji za jasné noci viděl – pěkná byla, tak metrová. Věděl jsem, že ji nesmím rušit, dokud nezačne klást vejce, a tak jsem počkal, až si vyhrabe hnízdo. Konečně zasedla a už šlo jedno vajíčko za druhým. Fotil jsem ji i filmoval. Úžasný zážitek!
Domorodci želví vejce pravidelně vyhledávají, část jich patrně snědí, ale většinou je prodají chovným stanicím. Ani za mák je netrápí, že takhle sem již za několik let žádná želva klást vejce nepřiplave. Po půl hodině želví matka snůšku zahrabala a plazila se zpět do moře, zanechávajíc za sebou v písku výrazné brázdy. Snažil jsem se je zahladit v naivní představě, že se pak tady nějaké želvy časem vylíhnou. Na rozloučenou jsem ještě želvu pohladil po krunýři a poté jsem se i já odebral na kutě.
Po takovém mocném zážitku jsem toho příliš nenaspal. O šesté jsem byl na pláži znovu, tentokrát v doprovodu své ženy Janinky, která byla na hnízdo také zvědavá. Na místě jsem zjistil, že má snaha je zamaskovat byla zhola zbytečná. Koukal jsem jen do prázdné díry.
Janinka se šla zatím šplouchat na kraj oceánu, vlny ji totiž nesmírně fascinovaly. Poněvadž se každé ráno nechávám vlnami „namasírovat“, tak holt to chtěla také zkusit. Na tom by nebylo nic špatného – jen jsme si nevšimli, kde to vlastně jsme. Šel jsem tak sto metrů za Janou. Hm, vlny tady stojí opravdu za to, dosahují odhadem tří metrů. Vstoupil jsem za ní do vln. Když mi ale voda sahala ke krku, náhle jsem ucítil, jak se mne chopil spodní proud a dno se mi pod nohama začalo ztrácet. To bylo zlé! V panice jsem zběsile krauloval zpět ke břehu. Oddechl jsem si teprve tehdy, když jsem stál na pevné zemi.
Rozhlédl jsem se. Kde mám Janičku? V té panice jsem na ni úplně zapomněl. A támhle. Sakra, to je malér, odnáší ji to do oceánu. Viděl jsem, že má problém. Mávala rukama, patrně něco křičela, jenže já ji stejně přes hřmění vln vůbec neslyšel. Skočil jsem honem do vody a plaval jako o závod. Do oceánu to jde daleko snáze. Byl jsem u ní za chvilku. Teď jsme se nacházeli nějakých dvě stě metrů od břehu. Moje žena byla zjevně v šoku. Plácala se ve čtyřmetrových vlnách, které se valily jedna za druhou. Ve zpěněné vodě se Janinka sotva držela na hladině. Proud nás odnášel dál a dál od pláže. Ve zmatku jsem podcenil situaci a bez přípravy se teď pokoušel manželku chytit a podržet nad vodou. Přecenil jsem se, což jsem si uvědomil v okamžiku, kdy se na mne celou vahou zavěsila. Běžně vydržím pod vodou na nádech více než minutu, ale tenkrát na mne bylo i těch pár vteřin moc. Nebyl jsem schopen vymanit se z Janina sevření. Musím! Zabral jsem z posledních sil, prodral se na hladinu a zařval: „Netop mě!“ Žena mne naštěstí ihned pustila. To tedy bylo o chlup…
Uklidnil jsem se a Janu stále přidržoval na hladině. To nebyl problém. Problémem bylo to, že nás proud unášel dál do širého oceánu. Vyneslo nás to až za pás příboje, kde se vlny už jen tak pohupovaly, lámaly se až dál. Viděli jsme pláž – tak neskutečně vzdálenou. „Pomóóóc!“ snažila se Jana svým zoufalým voláním někoho přivolat. Kdyby nám nešlo o život, zasmál bych se tomu: na pláži široko daleko nikde nikdo, a kdyby byl, stejně by neuměl česky. V duchu jsem zhodnotil situaci: Voda je teplá, můžeme tu vydržet hodiny, možná dny. Jsme někde poblíž středu kilometrové pláže, do stran plavat nemůžeme, tam bychom se rozbili o útesy. S těmi rybářskými loďkami na obzoru se také nedá moc počítat. A za obzorem? Tam je nejbližší pevninou Antarktida!
Proud už nás přestal unášet na otevřené moře. Nezbývalo nic jiného, než se dostat přes příboj zpět na pláž. O mne v tu chvíli nešlo, obával jsem se o Janinku: pro ni to bude smrtelně nebezpečné, je v šoku, a když se dostane do těch třímetrových vln… Také jsem měl strach ze žraloků. V té kilometrové hloubce pod námi se mohou vyskytovat všechny druhy. Pokoušel jsem se na ně nemyslet, jenže se mi to moc nedařilo. Žraloky jsem občas při potápění potkával, dokonce jsme s Janou mezi nimi šnorchlovali. Pěkný adrenalin, když pod vámi a kolem vás plave celé hejno těchto dvoumetrových „rybiček“. Ovšem tehdy jsme na ně viděli a ty nejdotěrnější mohli odstrčit klackem, co jsme měli s sebou. Teď byla viditelnost pod vodou skoro nulová. Obcházel mne děs při pomyšlení, co je pod námi.
Co se dá dělat, tak do toho! A měli jsme štěstí, veliké štěstí! Tentokrát nás mírný proud unášel k naší pláži. A už je tu příboj, snad to Janinka přežije, říkal jsem si, když tu se nad námi zvedla ohromná vlna. Pustil jsem manželku, stačil udělat dvě tempa a už mne ta vlna, po níž jsme se trochu svezli, začala drtit. Zkřížil jsem ruce na prsou, aby mi víry nevykloubily ramena. Obvykle mám tohle dovádění rád. Ale teď jsem musel dostat Janu z vody. Snažil jsem se vyplavat co nejrychleji nad hladinu, abych jí pomohl. Trvalo to pár vteřin, nekonečně dlouhých vteřin, než jsem ji ve zpěněné vodě spatřil. Držel jsem ji, už neměla sil plavat. A zase další vlna, pak další a další…
Zdálo se mi to celé jako věčnost. Najednou jsem pod sebou ucítil pevné dno. Sláva! Ale Jana byla natolik vyčerpaná, že nemohla rukama ani nohama vůbec pohnout. Jen vyděšeně koukala. Vytáhl jsem ji na pláž jako nějaký pytel brambor. Podíval jsem se na kopec k našemu hotýlku, jestli by se tam nenašel někdo, kdo by mi pomohl (po několika letech jsme se dozvěděli, že nás jistí lidé viděli, avšak…) Sám bych ji v hlubokém písku neodnesl. Slunce pěkně připalovalo. Nemohl jsem ji tam nechat samotnou. Kde se vzal, tu se vzal jakýsi ochotný německý pár. Pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl jsem k hotelu pro tuk-tuk, zdejší dopravní prostředek… Takže pro ilustraci: k moři jsme šli kolem šesté hodiny ranní, do hotelu jsme dorazili kolem jedenácté dopoledne…
Odpoledne začala manželka zvracet a zvracela až do večerních hodin. Ze šoku se vzpamatovala teprve po dvou dnech. Pak jsme si zase mohli užívat zdejší ráj. V širokém dalekém okolí byla Janinka za hvězdu, v kdekterém krámku ji objímali coby znovuzrozenou! Jen do těch vln už se mnou nešla. Nemohla se na oceán ani podívat.
Naštěstí jsme měli v plánu průzkumnou výpravu do nitra Srí Lanky – ale to už je na jiné povídání…
Nejnovější komentáře