Foto: Per Palmkvist Knudsen / Wikimedia Commons
Autorka: Dagmar Guhryová
„Letošní Vánoce budou bezpochyby chudé. Na každého se dostane mnohem méně, než si dělal naděj, a skoro na každého méně, než měl právo. Kdekdo bude zmenšením svých radostí a svých skromných nároků platiti za to, že v řízení světa mají dosud více vlivu hlupáci nebo špatní lidé než lidé rozumní a dobří.“
Velmi nadčasové, viďte?! I nás se dnes velice týká to, co napsal do Pražského ilustrovaného zpravodaje roku 1931 Emil Vachek. A ještě k tomu přidám další odstaveček z jeho článku, jenž stojí rovněž za zamyšlení. Inu, čtěte!
„Se špatným mírem a rozmachem strojů (techniky) souvisí i to, že se dostalo takové moci penězům. Vlastně jejich držitelům, těm, kteří si je uměli opatřit od druhých, aby jimi stiskli nejen ty zbývající, ale nakonec i půjčovatele. Za války měly hlavní slovo kulky, po válce bylo slovo odevzdáno mincím, ještě jen proto, že se lidé nedovedli včas dohodnout, jak by to bylo lze dělat i bez mincí. Když se kdysi vzepřel Ford nadvládě peněz, představoval bílou vránu a mnozí myslili, že prostě přehání nebezpečí peněz. Ale Ford nepřeháněl, viděl i v tom ostřeji a dřív než jiní lidé. Nyní vypůjčené peníze stiskly vypůjčovatele, to je celou výrobu, a procento, které mělo přinést blahobyt střádalovi, obrací se nejen proti výrobci, ale i proti střádalovi.“
Myslím, že netřeba více rozvádět. Je třeba se zamyslet nad dobou, v níž žijeme, nad kvalitou svého žití, nad mocichtivými silami, jichž je jen pár, avšak tahají za šňůrky několika miliard loutek, jimiž jsme my ostatní. A my se dáme, my jim to usnadňujeme, poněvadž jsme skutečně postavili a byli nuceni okolním tlakem postavit moc peněz nad hodnoty duchovní, nad otevřenost srdce, sounáležitost a úctu k druhým, úctu k přírodě, jejíž jsme nedílnou součástí, a především nad úctu ke skutečné poctivé tvůrčí práci, k té, jež šlechtí člověka. Na spoustu hodnotných věcí jsme zapomněli, už je ani nevidíme, někteří dokonce ani vidět nechtějí. Upřednostnili jsme pseudohodnoty – nechali jsme si je podsunout a přijali je za své. A právě ony pseudohodnoty nás činí nesmírně chudými. Nutí nás lhát a předstírat sobě i druhým. Kvůli nim se pořád za něčím pokřiveným ženeme a jsme ochotni tomu obětovat cokoli – a kohokoli, i ve výsledku vlastně sebe. Stáváme se tak chudšími a chudšími, s pokřivenou morálkou, s pokřiveným náhledem na svět kolem sebe. Je zapotřebí ten poměr otočit na ruby, jinak sami sebe zahubíme, jinak se navzájem „sežereme“. Je třeba se ptát, komu to takto vyhovuje – qui bono?
Nejnovější komentáře