Vojtech Zamarovský a jeho starověký svět



Autorka: Dagmar Guhryová

Vojtech_ZamarovskýSITA

Foto: Vojtech Zamarovský, SITA, Wikimedia Commons

Knihy této v literatuře faktu význačné osobnosti, jež se právě v měsíci říjnu narodila, zaujímají vskutku čestné místo v mé nemalé knihovně. Aby ne, vždyť tituly Za sedmi divy světa a Bohové a hrdinové antických bájí, jimiž prarodiče potěšili „nenasytnou“ knihomolku o jejích jedenáctých narozeninách, byly mými prvními, avšak nikoli posledními díly zmiňovaného autora, které jsem NUTNĚ MUSELA MÍT poté, co jsem si je zapůjčila v městském „knižním svatostánku“. Dostaly mne, pročež dnes pochopitelně vykazují stav značné opracovanosti. A rovněž jeho zdařilý překlad knihy C. W. Cerama Bohové, hroby a učenci. Kvůli nim jsem byla ještě nenasytnější, chtivá nových informací a poznávání souvislostí – a už jsem se vezla, a už se to nabalovalo, a už mi to zůstalo… Za to mohu tímto vlastně vyjádřit poděkování prvním knihám Vojtecha Zamarovského, které se ke mně dostaly, a samozřejmě zejména jejich autorovi, byť bohužel pouze in memoriam.

Nyní však věnujme trochu pozornosti několika autorovým titulům. Ráda bych při této příležitosti zmínila, že Vojtech Zamarovský spolupracoval na některých svých dílech, třeba na titulech Bohové a králové starého Egypta, Dějiny psané Římem, Na počátku byl Sumer, především co se fotodokumentace týče, se svým synem RNDr. Peterem Zamarovským, CSc., a se synem i dcerou Zuzanou na populární encyklopedii Bohové a hrdinové antických bájí.

All_Gizah_Pyramids-2

Foto: Pyramidy v Gíze, Egypt, Ricardo Liberato, Wikimedia Commons

Začala bych s dovolením publikací, která přistála na pultech roku 1960, tedy Za sedmi divy světa. Nedočkáme se jakéhosi defilé egyptských pyramid, visutých zahrad královny Semiramis, chrámu bohyně Artemis v Efesu, Feidiovy sochy boha Dia v Olympii, Mauzolea v Halikarnassu, Rhodského kolosu či majáku na ostrově Faru. Dočítáme se zde o společenské situaci v té které historické době a příslušné zemi či oblasti, o starověkých zemích, jejich panovnících, význačných osobách i prostých obyvatelích, okolnostech vzniku památek, o lidech, kteří se zasloužili o jejich objevení nebo objevení jejich pozůstatků či zmínek o nich. Dozvídáme se o slavných osobnostech archeologie, jejich úsilí a přínosu, zabrousíme do mytologie, dotkneme se úrovně věd i umění, úrovně technické vyspělosti. Značná pozornost je zde věnována písmům různých národů a výsledkům jejich zkoumání. Autor zkrátka sleduje uvedené divy světa v historicko-společenském kontextu, jejž staví do porovnání se současností. To tu bylo a to je tu nyní, takový je vývoj, uvědom si to, člověče. Autor nás rovněž seznamuje s tím, že se názory na výběr těchto sedmi divů světa liší „kus od kusu“: jeden by rád babylonskou věž, jiný mohutné mykénské hradby, další Minoův labyrint, někdo zase Akropolis a tak dále a tak dále. Nemusím zajisté připomínat, že kniha je plna názorného obrazového materiálu. Je to opravdu nesmírně poutavé a poučné putování, stačí je „zhltnout“, sbalit kufry a vyrazit do terénu zjistit na vlastní oči, co je na tom pravdy.

View_of_the_gardens_of_Semiramis,_Description_de_L'Universe_(Alain_Manesson_Mallet,_1683)

The maussolleion model Miniatürk  PHAROS2006 Miniaturk_009

Foto: 1. Zaharady Semiramidiny, Alain Manesson Mallet, 1683; 2. Model Mausolea v Halicarnassu, Nevit Dilmen; 3. Maják na ostrově Pharu (studie), Emad Victor SHENOUDA; 4. Model Artemidina chrámu, Zee Prime at cs.wikipedia / Wikimedia Commons

Kdo vůbec byli Chetié? Kde se na Předním východě vzali? Obrovská říše, zdatní bojovníci používající železné zbraně a válečné vozy, pivovarníci, zpracovatelé kovů, skvělí keramici, toto i další informace o nich máme jen díky vytrvalosti a mravenčí práci archeologů. Ale vlastně všech těch odvážlivců, kteří se odhodlali bádat v oněch končinách. Celkem dost v rámci tehdejších možností, ale přece ne ještě dost, neboť zatím „nevyjevily“ tajemství písemné pozůstatky. To písmo nikdo neznal, nikdo neznal chetitský jazyk. Když vtom vstoupil na scénu Dr. Bedřich Hrozný, vedoucí české archeologické expedice. A my můžeme sledovat, jak velice si lámal hlavu nad jejich rozluštěním, než dosáhl kýžené mety. Přece jen zůstala spousta nezodpovězených otázek, obzvláště těch, které cílí na podivně rychlý zmar této vyspělé říše. Toto vše je obsaženo v knize s názvem Za tajemstvím říše Chetitů, jež byla vydána roku 1961.

Bedřich_Hrozný_v_20._letech    1._rozluštěná_věta

Foto: 1. Bedřich hrozný, 20. léta 20. století; 2. První chetitská věta psaná klínovým písmem, již vyluštil B. Hrozný, z archivu fotografií Jiřího Klímy / Wikimedia Commons

V šedesátých letech se ke čtenářům dostaly publikace Objevení Tróje (1962), Na počátku byl Sumer (1966) a encyklopedický slovník antické mytologie Bohové a hrdinové antických bájí (1969).
Odysseus, kdo by neslyšel alespoň jednou v životě o jeho zdlouhavé cestě a dobrodružstvích? Kdo by neslyšel o lásce Parida ke krásné Heleně, o zničení legendární Troji světoznámým trikem s dutým koněm obsazeným válečníky? Překrásné vyprávění o dobývání a zkáze uvedeného města. Stejně tak si necháme nasadit brouka do hlavy doposud nevyřešenými nejasnostmi souvisejícími s Homérem samotným i bájnou Trojou. Přesto však je důraz kladen na neméně legendárního objevitele pozůstatků starověkého města – na Heinricha Schliemanna, původem chudého kluka polyglota, jenž se silně ovlivněn Homérovými eposy Ílias a Odyssea rozhodl ztracenou Troju najít za každou cenu – a stalo se.
Pakliže jsme hovořili o Homérových eposech, roku 1981 byla publikována kniha s názvem Aeneas, která vychází ze zpracování římského básníka Publia Vergilia Mara, z eposu o strastiplné sedmileté mořeplavbě Aenea, jeho manželky, syna a otce, dardanského krále Anchísa, kteří prchali ze zpustošené Troji. Zdařilé převyprávění, které ač v próze, neztratilo poetického ducha a zachovalo si patinu starobylosti.

Heinrich_Schliemann  Walls_of_Troy_(1)

Foto: 1. Heinrich Schliemann; 2. Pozůstatky Troji, CherryX / Wikimedia Commons

Mezi řekami Eufratem a Tigridem, v oblasti Mezopotámie, se usadila jedna z nejstarších civilizací na světě, ba dokonce je často považována za kolébu všech světových civilizací. K nejstarším sice náleží, přesto však byla nesmírně vyspělá: vyspělá matematika (desítková a šedesátková číselná soustava), astronomie (kalendář), architektura (klenby, zikkuraty, cihly), zemědělství (závlahové systémy, protipovodňové hráze, nádrže na vodu), počátky literatury (Epos o Gilgamešovi), destičky s klínovým písmem, hrnčířský kruh, … To nemá cenu dále ve výčtu pokračovat, zde uvádím pouze zlomek všeho, co se o ní dozvíte v knize Na počátku byl Sumer.
Když už o Sumerech vydal knihu, pustil se Vojtech Zamarovský do prozaického převyprávění slavného sumerského veršovaného Eposu o Gilgamešovi, jenž byl napsán klínovým písmem na hliněných tabulkách a líčí nám osud uruckého krále Gilgameše, který si chtěl mermomocí zajistit věčný život. Vznikla kniha s prostým názvem Gilgameš (1975), která zejména mládež, jíž jsou literární styl i jazyk přizpůsobeny, seznamuje nejen s příběhem, nýbrž také s okolnostmi nálezu eposu a veškerými archeologickými nálezy v Mezopotámii.

A nyní klasika: Enyklopedický slovní antiky Bohové a hrdinové antických bájí. Úžasná kniha, velice užitečný, srozumitelnou formou i výběrem jazykových prostředků zpracovaný přehled nejčastěji se v praxi „používaných“ mytologických postav z období antiky – s charakteristikou a zasazením do kontextu následného výskytu např. ve výtvarném umění, literatuře a divadle, hudbě aj. U jmen jsou uvedeny všechny varianty a změny při skloňování, kupříkladu Afrodíta (2. p. Afrodíty; řec. Afrodíté, lat. Venus), Arés (2. p. Area; lat. Mars, 2. p. Marta). Slovník je taktéž vynikající pomůckou pro orientaci psaní antických jmen, pakliže bychom se rozhodli upřednostnit spíše klasiku před modernizovanou úpravou. Bohatý je taktéž obrazový doprovod. A vůbec, ta kniha nemá chybu a měla by se nacházet v každé domácí knihovničce.

Období zrodu, vzestupu i pádu největších starověkých reprezentantů, zakladatelů bohatých společenských a kulturních tradic, ale i názorné příklady, jak dospět k nezadržitelnému úpadku, podrobně zachycují další knihy – Bohové a králové starého Egypta, Dějiny psané Římem a Řecký zázrak.
Jedinečným egyptským pyramidám, účelu i způsobu výstavby, jejich stavitelům, slavným objevitelům, archeologům, egyptologii jako vědě, ale i drancování hledačů pokladů se autor věnoval v publikaci z roku 1977 – Jejich veličenstva pyramidy. U Egypta ještě na okamžik zůstaneme, neboť sem zařadíme též příběh pověstného Egypťana Sinuheta (pozor na záměnu s románem Miky Waltariho). Kniha Sinuhet se objevila na trhu roku 1987.
Jedinečným a bezesporu velice přínosným dílem je pak Vzkříšení Olympie (1978). Jak je z názvu možné vyvodit, kniha se zabývá historií vzniku a vývoje olympijských her, jejich odkazem a posláním.
…to největší a nejcennější je vzkříšení olympijských ideálů. Zatím ovšem zůstávají mnohé z nich jen ideály. Například hned první, který jim vložil do vínku podle souhlasné tradice jejich legendární zakladatel: Řekové kvůli olympijským hrám odkládali své války, my jsme kvůli válkám třikrát odložili olympijské hry…
(Úryvek ze: Zamarovský, Vojtech. Vzkříšení Olympie. Praha: Olympia 1980.)

Vojtech Zamarovský byl rovněž skvělý překladatel. Z této oblasti jeho činnosti bych chtěla kupříkladu vzpomenout román o archeolozích a archeologii – Bohové, hroby a učenci. K tomu bych přiřadila překlad Ztracené pyramidy od Mohammeda Zakarii Gonéma, Zlatého faraona od Karla Brucknera a Stopu v poušti od L. N. Lavollea. Rozhodně ovšem nelze opominout Jeana-Jacquesa Rousseaua a jeho Rozpravy, stejně tak korespondenci dvou německých literárních velikánů Goetha a Schillera.

Hodně nám toho autor po sobě zanechal, však za své dílo právem obdržel řadu ocenění včetně mezinárodních. A tak si myslím, že by byla náramná škoda nezačíst se po této malé vycházce do některé z jeho skvělých knížek nerozšířit si své obzory. Věřte, čtou se dobře. Ale nejde jen o čtení, jde o pochopení souvislostí a podobností, o provnání s námi prožívanou realitou, o to, abychom si případně z historie vzali ponaučení, vždyť jak víme: Historia magistra vitae est. – Historie je učitelkou života. Kéž bychom se tím řídili!

Poznámka
Celé znění výroku: Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis. Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti. (Marcus Tullius Cicero)

 

Začala jsem osobní vzpomínkou na své první setkání s dílem Vojtecha Zamarovského a vzpomínkovou historkou o badatelském úsilí mládeže ovlivněné právě výchovným působením četby v úvodu zmiňovaných knih svůj článek uzavřu. Nuže, zde jsou tedy…
Schliemannové
Toho roku jsme s kamarády mimořádně zatoužili objevovat nepoznané. Abychom měli náležitou průpravu, prokousávali jsme se rozličnými moudrými knihami a odbornými časopisy, ale obor, v němž bychom našli zalíbení a posléze vynikli, jsme stále nenacházeli. Až jednou jsme v městské knihovně narazili na Zamarovského „Za sedmi divy světa“. Po jejich důkladném prostudování nám oči zářily nadšením a líčka rudla dychtivostí. Našli jsme, co jsme hledali. Archeologie, to je ono!
Egypt byl pro nás nedostupný, Kréta jakbysmet, slovanská pohřebiště obsadili již jiní, zato hřbitov, ten byl hned při ruce. Nemusí pršet, stačí, když kape. A když tam dřímají věčným spánkem slavný básník a neméně proslulý skladatel, bůhví, jaká tajemství ještě zdejší hroby neskrývají. A tak jsme se spřátelili s hrobníkem. Stali jsme se jeho pomocníky a nohsledy. Kam hrobař, tam my. Na hřbitově bychom snad i spali, kdyby to šlo. Po nějaké době jsme se cítili jaksepatří vyškoleni pro vlastní výzkum, hrobník nám už nebyl k užitku.
Poctivě jsme na vývěsce u kostela sledovali, kdo nás zase opustil a kdy se poslední rozloučení konati bude. Vybaveni příslušným nářadím, ale i rukavicemi, neboť v tomto případě jsme hygieny dbalí byli, jsme navštěvovali naše „pohřebiště“ a zkoumali vykopanou hroudu z hrobů námi vytipovaných, zdaliž nenalezneme ostatků pro vědu významných a pro naši slávu potřebných. Žel, pranic úžasného jsme stále neobjevili. Zvýšili jsme tedy úsilí – a vzbudili v hrobníkovi podezření. Jednoho odpoledne nás načapal, kterak se prohrabujeme čerstvě vyházenou hlínou z rovu sousedícího s hrobkou mých předků.
„Co tady vyvádíte? Mazejte odsud, spratci! Počkej, Dášeno, řeknu to dědovi!“ zahromoval svým chraplavým basem.
Takto zaskočeni a nadmíru vyděšeni jsme popadli košík s pracovními pomůckami, vzali nohy na ramena a prchali z dosahu jeho mohutných pracek.
Zadýcháni a zmoženi náročnou objevitelskou činností jsme vpadli k babi do kuchyně, odložili košík na stůl, obdrželi pochvalu za pečlivou údržbu vzhledu míst klidného spočinutí našich příbuzných a přijali vdolky s povidly a tvarohem. Více lahodných vdolečků se nám toho dne již nedostalo. Zato facek nespočet! Chybička se vloudila. Osudná záměna košíčků! Na jídelním stole v babiččině kuchyni trůnil totiž ten, jejž ponechal zapomnětlivý hrobník u hromady vykopané hlíny a v němž se zabaleny v plátně nacházely úlomky kostí nebožtíků.
Ubrus babička zlikvidovala šmahem a dlouho, předlouho drhla pískem na nádobí postiženou desku stolu. Se zarudlýma očima, pochroumaným tělem, pošramocenou pověstí a zbaveni možnosti dalších vykopávek se zneuznaní pokračovatelé Schliemannovi tiše choulili v útrobách chatky a hladově chroustali, co zahrádka dala. Avšak na vědu, na vědu nezanevřeli!
Tož tak. To jsou ty následky!

 

Poznámky
JUDr. Vojtech Zamarovský (5. října 1919 Zamarovce u Trenčína – 26. července 2006 Praha) – maturoval v trenčínském gymnáziu, poté se vypravil do Prahy studovat Vysokou školu obchodní, ale roku 1939 se vrátil na Slovensko a zde se stal studentem Právnické fakulty Slovenské univerzity v Bratislavě, poté pokračoval ve studiu na Vysoké škole obchodní v Bratislavě (1943–1946) a v Praze (1946–1948). Vojtech Zamarovský byl historik, spisovatel a překladatel (z angličtiny, francouzštiny, němčiny a latiny), patřil k zakladatelům literatury faktu v bývalém Československu, jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Autor mnoho cestoval, obvykle s celou rodinou, na studijní cesty si vydělával překlady. Srdeční záležitostí, jak uvádějí prameny, se však pro něho stalo Řecko. Žil v Praze, ale kvůli klidu tvořil ve své chalupě v Souticích u Prahy, v jejichž muzeu má svou sekci a na místním hřbitově spočinul ke svému poslednímu odpočinku.
Děti: RNDr. Peter Zamarovský, CSc., fyzika, filosof, spisovatel a fotograf, a dcera Zuzana, která vystudovala v Řecku a tam také žije.

800px-Trenčín,_rodný_dům_Vojtěcha_Zamarovského_(2)800px-Trenčín,_pamětní_deska_na_rodném_domě_Vojtěcha_Zamarovského800px-Kostel_sv._Jakuba_Většího_v_Souticích

Foto: 1. Rodný dům Vojtěcha Zamarovského v ulici Marka Aurelia v Trenčíně (pohled od východu), Jan Polák; 2Pamětní deska na rodném domě V. ZamarovskéhoJan Polák; 3. Soutice, JirkaV / Wikimedia Commons

Zamarovští ze Zamarovců
Šlechtický zemanský rod, o němž se zmiňuje listina datovaná rokem 1241. Uherský král Vojtech IV. (Béla IV.) povýšil prapředka Vojteěcha Zamarovského do šlechtického stavu, poněvadž ho tento vytáhl z bažiny a zachránil mu tím život. Zamarovští byli velmi váženi nejen v okolí Trenčína, nýbrž v celém Uhersku, a zastávali důležité funkce (v župní správě, přísedící župního soudu, soudci, prokurátoři atd.), podíleli se na správě města aj. Poslední páni ze Zamarovců byli většinou váženými právníky. Vojtěch Zamarovský náležel k měšťanské větvi uvedeného rodu.
Zamarovce
Obec najdeme na Slovensku u Trenčína v malebné lesnaté krajině u řeky Váh. První písemný záznam o ní spadá do roku 1208 (název Villa Samar) a souvisí s rodinou Zamarovských, neb jí prý patřila. Název prošel značnou změnou až k současné podobě. V letech 1972–1990 byly Zamarovce součástí Trenčína. V říjnu roku 2005 byla na rodný dům Vojtecha Zamarovského umístěna pamětní deska. V domečku se nyní nachází jedinečný keramický ateliér. Otec a syn Vozárikovci se věnují výrobě keramiky tak, jakto dělali naši předci před stovkami i tisícovkami let. Vozárikovci zřídili v domku z úcty k autorovi Pamětní místnost Vojtecha Zamarovského.
Více viz na http://www.obeczamarovce.sk .

 

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 28. 10. 2014

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“