S horkou půdou pod nohama (2)



Sopečná „úroda“

Autorka: Dagmar Guhryová

Strokkur,_Iceland

Foto: Geysir, Chris from Falmouth, UK / Wikimedia Commons

Island, anglicky Iceland, tudíž Ledová země. To jednomu hlava nebere, když země pod nohami přímo žhne, upouští přebytečnou páru, prudce vyfukuje gejzíry horké vody, cholericky vybuchuje, zlostně se otřásá či pořádá ohňostroje s magmatickým nadělením. Člověče, koukej, jak jseš bezmocnej a kolik energie já, planeta Země, pořád mám. Tak co teď uděláš? Nic. Neporučíš větru, dešti. Pokoř se a projev mi úctu.

 

Eldfell_-_the_crater_and_the_settlement

Foto: Eldfell, Szilas / Wikimedia Commons

Pokořeni, to jsme, ale jen když nám teče do bot a strach nás zachvacuje. Právě jen tehdy, když se naše planeta velmi hlasitě ozývá. A na Islandu toho můžeme být svědky takřka denně, vždyť si tam prý dalo „schůzku“ na 130 vulkánů více či méně činných. Jako třeba nedávno. To se letos v srpnu důrazně projevila islandská sopka Bárdarbunga, před ní roku 2010 potrápil nejen Islanďany, nýbrž vůbec takřka celou Evropu Eyjafjallajökull alias Eyjafjöll. A v této souvislosti se zrodily obavy z toho, kdy se ze své spavosti proberou takové Katla, Hekla, Krafla, Askja a Laki. Připomeňme si, kterak aktivita podmořské sopky napomohla zrodu ostrova Surtsey. Anebo jak vulkán Eldfell u rybářského městečka Heimaey v souostroví Vestmannaeyjar, o němž se myslelo, že již vyhasl, znenadání vybuchl po 5000 letech roku 1973 a vyhnal na několik měsíců obyvatele z jejich domovů, neb jejich obydlí se nacházela pár set metrů od místa erupce. Obrovská síla! Taková, že by mohla zapříčinit i katastrofu celosvětových rozměrů.

Вестманнаэйяр_(вулкан)

Foto: Výbuch Eldfellu 1973, Tom Simkin / Wikimedia Commons

A co si budeme povídat, Island „se usadil“ nad náramným pekelným kotlem. Sopky zde vyrostly skoro jako houby po dešti, jsou vzájemně propojeny a vytvářejí celé vulkanické systémy, v čemž právě spočívá do značné míry ono nebezpečí. Mohlo by se nakrásně stát, že začne být v rámci systému jedna z nich „vzpurná“ a svou vzpurností „nakazí“ své prozatím spořádané kolegyně.

Lakagigar_Iceland_2004-07-01

Foto: Lakagigar, Juhász Péter / Wikimedia Commons

Zajímavostí rovněž je, že na islandské pevnině jako momentálně jediné dochází k mohutným erupcím a výlevům lávových proudů podél trhlin. Například v roce 1783 se začaly rozestupovat tektonické desky, což vyvolalo rozlamování svahů vulkánu Laki, po osmiměsíční erupci bazaltový proud lávy z dvacet pět kilometrů dlouhé trhliny Lakagigar pokryl území o ploše více než 560 km2 a zastavil se až 88 km od trhliny, kráter chrlil plyny až do výše 15 km. A následky? Zničená zemědělská půda, úhyn více než poloviny hospodářského zvířectva, v důsledku toho hladomor, na nějž zemřela až třetina ostrovanů a kolem dvaceti procent lidí se ze země vystěhovalo. A půjdeme ještě dále, neboť miliony tun oxidu siřičitého, fluorovodíku, kyseliny sírové a dalších nečistot, které unikly do ovzduší, zasáhly Arktidu, ovlivnily klima v Severní Americe a v Evropě, kde nastaly zimy nejmrazivější za více než dvousetleté období, taktéž měly vliv na průběh monzunů v Indii a Africe, kde začala prudce klesat hladina vody v Nilu, ba dokonce v Japonsku přišli v důsledku mrazů o úrodu rýže. Taková to byla spoušť!

Na Islandu se vyskytují rovněž sopky s klasickým kuželem, např. Keilir na poloostrově Reykjanes nedaleko Reykjavíku, jeden z nejaktivnějších stratovulkánů Islandu Hekla s navrstveným kuželem. Nelze opominout ani sopky, které vznikly pod ledovci. Kupříkladu pod ledovcem Vatnajökull nalezneme zatopenou kalderu Grímsvötn, jejíž voda přetekla a způsobila bahnotok po erupci roku 1996, Katla se ukrývá pod ledovcem Mýrdalsjökull, do této kategorie náleží i ledovec Eyjafjallajökull se stejnojmennou sopkou pod povrchem. A k tomu i spisovatelem Julesem Vernem literárně zvěčněný a ledem pokrytý stratovulkán Snæfellsjökull, jímž má údajně vést cesta do středu Země. A nenacházejí se tady pouze sopky, projevem geotermální činnosti jsou taktéž gejzíry vzpomeňme jen známý a doposud činný Strokkur, který „plive“ sloupce vody do výše cca 20 až 25 metrů v pěti- až desetiminutových intervalech, či ten, podle nějž se výrony vroucí vody dnes nazývají, tedy Geysir, ze kterého tryská již voda nepravidelně a aktivita nebo její utlumení se obvykle projevují v souvislosti se zemětřesnou činností.

Nyní je čas se podívat na výše zmiňovanou sopečnou úrodu. Spadají do ní stratovulkány, kaldery, štítové vulkány, pyroklastické kužele, trhliny, ale naťukneme při té příležitosti také podmořské vulkány. Tedy chutě do toho!

Bárðarbunga_Volcano,_September_4_2014_-_15143266611 800px-Vatnajökull_-_Kverkfjöll_-_Glacier_cave

Foto: Bárdarbunga 2014, peterhartree / Wikimedia Commons

Foto: Vatnajökull – Kverkfjöll, ezioman / Wikimedia Commons

Začněme to letošním „náladovým“ stratovulkánem Bárdarbungou, jenž se nachází pod největším islandským ledovcem Vatnajökull a na vrcholu má kalderu o ploše 70 km². Subglaciální sopka se nám „rozohnila“ 29. srpna letošního roku, její bouření provázelo zemětřesení o síle 5,1 až 5,7 stupňů a pod ledem došlo k slabé erupci s výrony lávy, jež nadále pokračují a prozatím dosáhly až 25 milionů metrů krychlových. Sopka, jak se zdá, ještě neřekla poslední slovo, neboť se její seismická aktivita již sedm let postupně zvyšuje. Pátého září byly zaznamenány dvě nové trhliny jižně od původní erupce, jedna se táhne takřka až k sopce Torfajökull, druhá k Askje. Kromě lávy stoupají z praskliny vykazující aktivitu pára a plyny. Situace je nepřetržitě pečlivě sledována: ráno 15. 9. zprávy hovořily o tom, že erupce pokračují jen s velmi malými změnami, provázeny jsou slabým zemětřeseními v severní a jižní trhlině 3,4 stupně a v kaldeře kolem pěti stupňů magnituda. Zde byl však zaznamenán od půlnoci propad 5060 centimetrů za 24 hodin. Lávový jazyk se rozšířil 11 km na sever a dosáhl západní hlavní větve řeky Jökulsá á Fjöllum, což vyvolává obavy, aby láva tok řeky nezastavila. Takto by byla ohrožena lokalita s unikátními vodopády. Nedobré je to s emisemi oxidu siřičitého v ovzduší, a proto úřady lidem doporučily, aby zavřeli okna, nepoužívali klimatizaci a nevycházeli ven. Vývoj mohou sledovat na stránkách meteorologického úřadu a trpělivě čekat, jak se celá situace vyvine. Od 15. do 19. 9. zachytily seismografy kolem šesti set zemětřesení o síle od tří do pěti stupňů.

800px-Eyjafjallajokull-April-17

Foto: Eyjafjallajökull, Árni Friðriksson / Wikimedia Commons

Jak velmi a nepříjemně nás vulkanické erupce zaskočit mohou, to nám ukázal její kolega Eyjafjallajökull (Eyjafjöll) roku 2010, když jeho soptění ochromilo i leteckou dopravu téměř v celé Evropě. A nezdál se nijak zvlášť nebezpečný ve vánočním čase roku předcházejícího, když projevoval slabou seismickou aktivitu. Zato k nárůstu došlo od 26. února, kdy se vytvářely praskliny v zemské kůře, zvyšoval se počet otřesů až poté 20. března započaly silné erupce, které vyvrcholily 14. dubna přímo uprostřed ledovce, jenž roztál, způsobil záplavy a bylo nutné evakuovat na 800 lidí. Kráter vychrlil do ovzduší značné množství sopečného popela, kvůli němuž musel být na šest dní zastaven letový provoz. A bylo tu ještě něco. Vrásky na čele měli vědci při každém otřesu i erupci z Katly vzdálené pouhých 25 kilometrů, poněvadž tato je již od roku 1999 dosti nestabilní a každá z erupcí Eyjafjallajökullu mohla potenciálně vyvolat erupce její s následným táním ledových mas, záplavami a dalšími oblaky popela v atmosféře. Pochopitelně taktéž z Laki, jež se v systému nachází také a o jejímž pustošení jsme už hovořili. Obavy byly na místě, jelikož obě dvě patří k nejnebezpečnějším vulkánům. To bychom teprve něco zažili!

V této souvislosti bychom měli také zmínit Fimmvörðuháls, průsmyk mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull, turisty velice vyhledávanou lokalitu. Zde de facto započaly erupce sopky Eyjafjallajökull (Eyjafjöll) vytvořením praskliny pod ledovcem na severní straně, z níž začala tryskat láva. O týden později se trhlina zvětšila na 300 metrů a objevily se v ní dva nové krátery – Magni a Modi.

Když jsme se nyní propracovali ke Katle, přizveme si k ní navíc Heklu, Askju, Kraflu  Grimsvötn, jež se ohlašovaly v uplynulém dvacátém století i v tomto jedenadvacátém poměrně často. Poté bych se zastavila u vulkánů Kverkfjöll, Thordarhyrna, Loki-Fögrufjöll, Torfajökull, Reykjaneshryggur, Jólnir, Kolbeinsey Ridge, které se v průběžném monitoringu jeví taktéž jako více či méně neklidné, anebo jejich nejbližší okolí. A z hlediska zachování „dekora“ před finišem zařadím Keilir, jelikož „stráží“ hlavní město Reykjavík, a Hvannadalshnjúkur, nejvyšší horu Islandu. Nakonec uzavřu další kapitolku z cyklu „S horkou půdou pod nohama, již jsem před lety započala v jednom nejmenovaném tištěném médiu a v současné době v tom pokračuji v „Zrnkách písku“, na počátku textu zmíněným „vulkánem Julese Verna“, pojmenovaným Snæfellsjökull.

Katla_1918

Foto: Erupce Katly roku 1918 / Wikimedia Commons

Subglaciální štítová Katla je skutečně nesmírně aktivní kvítko, její mocné erupce zasáhly do života mnoha obyvatel. Poslední tři proběhly v letech 1955, 1999 a 2011. Sopečný systém s ledovcem Mýrdalsjökull, jehož je Katla součástí, se rozkládá na ploše 595 km2 a výbušné děvče s kalderou o průměru více než 10 km, hloubkou 600–750 m, která se ukrývá pod dvouset- až sedmisetmetrovým ledovým příkrovem, se nachází východně od ledovce Eyjafjallajökull. Činná je dosti, jelikož se ozývá v intervalu 40–80 let, jak uvádějí rozličné zdroje. Dozvídáme se i to, že vypustila ze svých útrob nejvíce magmatu z islandských sopek. Většina erupcí byla provázena rozsáhlými zničujícími povodněmi, poslední velká erupce roku 1918 prorazila ledový příkrov a usazeniny prodloužily pobřeží o pět kilometrů. Od roku 1999, kdy se v ní a kolem ní začalo cosi „mlít“, je pod obzvláště bedlivým dohledem: nejvíce byli vědci ve střehu právě v době výbuchu Eyjafjallajökullu, neboť jeho tři erupce probudily k činnosti i ji. Vzhledem k intervalům výbuchů je totiž velká pravděpodobnost, že by Katla mohla poznovu ukázat, co umí. A že patří k adeptům na původce katastrofy globálních rozměrů, tak z ní má pochopitelně každý strach.

 

800px-Hekla1980

Foto: Hekla 1980, Oxonhutch / Wikimedia Commons

Stratovulkán Hekla, další „přičinlivá“ sopečná kolegyně, která obdržela skutečně vypovídající přezdívku kvůli svému ohnivému jícnu – Brána do pekla. Pročpak asi? Dává o sobě vědět v desetiletých cyklech a vždy rozsévá bídu a neštěstí stejně jako svůj popel, jejž vyslala až do vzdálenosti 200 kilometrů. Poslední erupce se uskutečnily v letech 2000, 1991, 1980, 1970, 1947. Obzvláště ta posledně uvedená, byla náramně vydatná. Při výbuchu 29. Května 1947 vyfoukla oblak popela do výše 30 kilometrů a lávu vypustila z osmi kráterů. A nedala si pokoj, více než rok zamořovala svým „dechem“ ovzduší. Při poslední „produkci“ 26. února 2000 začalo vše nenápadně drobnými otřesy, které během krátké doby zesílily a vyvrcholily erupcí asi po hodině a čtvrt desetikilometrovým sloupcem popela. Na hřebeni Hekly se otevřela téměř sedmikilometrová žhnoucí trhlina, z níž se posléze vyhrnul jeden z lávových proudů. Další pocházely z kráterů na konci trhliny a zasáhly asi 20 km2 krajiny. Sopečná aktivita utichla v podstatě brzy, již 8. března.

800px-Viti_Crater_21.05.2008_15-31-46

Foto: Krafla – kráter Víti, Hansueli Krapf / Wikimedia Commons

Severovýchodně od unikátního jezera Mývatn se nalézá kaldera Krafla, která je součástí devadesátikilometrové trhliny s tisícovkou tektonických zlomů, pod nimiž je magmatický krb. Nachází se v ní pekelný kráter Víti, zalitý modrozelenou vodou, jenž vznikl v období tzv. Mývatnských ohňů. Nedaleko je Hverir, geotermální oblast zahalená do sirného zápachu. Krafla byla aktivní s přestávkami od 20. Prosince 1975 do 18. Září 1984, přičemž došlo kromě výlevu lávy také k rozšiřování trhliny. Geotermální energii z oblasti systému Krafly využívají elektrárny.

Askja

Foto: Kráter Askji, Michael Ryan / Wikimedia Commons

To na stratovulkánu Askja trénovali kosmonauti pro lety kosmických lodí Apollo. Systém Askja sestává z několika štítových vulkánů, kalder a kráterů, z nichž jeden se též nazývá Askja. V povědomí obyvatel je stále erupce z roku 1875, která pokryla krajinu pemzou a popelem, jenž pronikl až do stratosféry. Vítr zavál nečistoty do sousedních států a na Islandu de facto došlo k ekologické katastrofě, která stejně jako v případě Laki vyhnala lidi z ostrova. Uvnitř původního kráteru vznikl vlastně nový, který se posléze naplnil vodou a vytvořilo se tak jezero Öskjuvatn, druhé nejhlubší na Islandu (220 m). Kaldera zahrnuje ve skutečnosti několik sopek včetně Viti a Maar. Roku 1961 byla poslední erupce v nejnižší části kaldery. V červnu roku 2010 naměřili vědci zvýšenou seismickou aktivitu severovýchodně od centra sopky a v červenci letošního roku zaznamenali sesuv půdy v kaldeře na jižní stěně. K jezeru se vztahuje tragédie, k níž došlo roku 1907 během výzkumné expedice. Na jeho dně patrně spočinuli na věky geolog Walter von Knebel a malíř Max Rudloff.

1024px-Grimsvötn_August_2011 800px-Grímsvötn_2011_eruption_2

Foto: Grímsvötn 2011, Boaworm / Wikimedia Commons

Foto: Grímsvötn 2011, Calistemon / Wikimedia Commons

 Obří čedičová kaldera Grímsvötn nad magmatickým krbem na severozápadě největšího evropského ledovce Vatnajökull náleží rovněž k obávanému trhlinovému systému Laki a je druhou nejvíce aktivní sopkou. Je sopkou subglaciální, takřka celou pokrytou ledem, tudíž se veškeré erupce uskutečňují pod ledem, a tak lze vždy očekávat jeho masivní rozpouštění, vylití jezera, jež se v kaldeře vytvořilo, spojené s bahnotokem (jökulhlaup). Například povodeň po erupci roku 1996 dala všem za vyučenou, neboť s ní nikdo nepočítal, a proto nebyla řádně zajištěna oblast v okolí kráteru. Tady byla roztrhána a odplavena kromě jiného značná část silnice přes řeku Skeiðará a zničen devítisetmetrový most. Naštěstí se událost obešla bez lidských obětí. Když začal Grímsvötn řádit 21. května  2011, chrlil sloupce sopečného popela do výše 12 až 20 kilometrů, vše provázela zemětřesení. Rozsah erupcí desetkrát převyšoval erupce Eyjafjallajökullu, který se připomněl rok předtím. A stejně jako tehdy musela být zastavena letecká doprava na Islandu i v okolních státech. Taková zajímavost závěrem: ve vodách Grímsvötnu byla objevena nová bakterie.

U ledovce Vatnajökull ještě zůstaneme, neboť se na jeho severovýchodním okraji nachází rozsáhlá, jedinečná geotermální oblast s ledovcovými jeskyněmi vytvořenými působením termálních pramenů a subglaciálním stratovulkánem Kverkfjöll, jenž naposledy vybuchl roku 1968. I ledovcová Thordarhyrna (Þórðarhyrna)patří k sopkám náležejícím k ledovciVatnajökull. Své prozatím poslední slovo řekla roku 1910, avšak její okolí je dle monitoringu poněkud neklidné. Tato sopka má navzdory vzdálenosti vcelku úzkou vazbu na vulkán Grímsvötn.

1024px-106_KVERKFJOELL

 Foto: Kverkfjöll, Slimguy /Wikimedia Commons

Loki-Fögrufjöll je ledovcová štítová sopka příslušná k „vatnajökullské formaci“ a k systému trhlin Bárðarbungy, avšak prozatím se neprokázalo, že by konkrétně s ní byla nějakým způsobem spjata.Možná jste se s ní již setkali pod jejími dalšími názvy–Hamarinn či Lokahryggur. Většími i menšími erupcemi trpěla v rozmezí let 1986 až 2008.

„Poblíž“ Katly, Laki a Eyjafjallajökullu, severně od Mýrdalsjökullu a na jihu od jezera Þórisvatn najdeme stratovulkán s kalderou Torfajökull, jenž je provázen dalšími subglaciálními sopkami. Vzhledem ke své pozici v oblasti neklidu a zemětřesným rojům (poslední letos) je potenciálním zvažovaným adeptem na erupce. A pyšní se jedním prvenstvím, je totiž největším rhyolitovým masivem Islandu.

1024px-Keilir_distance

Foto: http://www.flickr.com/photos/soffias/2172468367/sizes/o/Wikimedia Commons

Na poloostrově Reykjanes upoutá jistě pozornost turistů překrásně tvarovaný sopečný kužel sopky Keilir, která se kdysi v době ledové zrodila při erupci pod vrstvou ledovce. Na rozdíl od svých kolegyň není příliš vysoká, což samozřejmě o to více vyzývá k turistickým vycházkám.

A nyní spočiňme zraky na mořské pláni. Zde narazíme na Reykjaneshryggur, aktivnípodmořskou sopku poblíž jihozápadního pobřeží ostrova. Erupcemi se projevila ve dvacátém století v letech 1926, 1966 a snad ještě 1970. Sousedí s trhlinovým sopečným systémem Reykjanes na poloostrově téhož jména a je považována za jeho součást. Tato oblast vykazuje slušnou seismicitu. V historii se během četných podmořských erupcí v této oblasti, vynořovaly dočasné ostrůvky.

Surtsey_eruption_2

Foto: NOAA  http://www.ngdc.noaa.gov/Wikimedia Commons

800px-Surtsey_Island1

Foto: Surtsey, Michael F. Schönitzer / Wikimedia Commons

Dočasným ostrovem byl i Jólnir na jihu Islandu. Vynořil se stejně jako jeho „sourozenci“ Surtsey, Syrtlingur Surtla po mohutných podmořských erupcích, a to v důsledku pohybu tektonických desek na švu mezi severoamerickou a euroasijskou kontinentální deskou roku 1966. Erozivní působení mořských vln a další sopečné erupce však vykonaly své a ostrovy Jólnir a Syrtlingur, tvořené převážně pemzou, opět ve vlnách zmizely.

Sopečný ostrov Kolbeinsey Ridge je nejsevernějším místem Islandu, vegetaci se na něm nedaří, jak jinak k jeho poloze, a obdobně jako Jólnir pravděpodobně podlehne erozní činnosti mořské vody a odporoučí se pod hladinu, poněvadž se rok co rok snižuje a celkově zmenšuje. Jenom pro ilustraci. Dočetla jsem se, že roku 2006 tam již nemohly přistát vrtulníky, neboť se do moře odporoučela polovina přistávací dráhy vybudovaná roku 1989. To byl fofr! Oblast je stále velmi aktivní, sopka naposledy vybuchla roku 1999, silný zemětřesný roj byl zachycen v roce  2012.

Právě v tomto okamžiku se pozvolna suneme k závěru, kde nás očekávají slibovaná dominanta Islandu a Vernem opěvovaná cesta do středu země.

Nejdříve tedy nejvyšší „kopeček“ Hvannadalshnjúkur alebo Hvannadalshnúkur nacházející se na okraji sopečného masivu Öræfajökull pokrytého ledem. Naměřili mu výšku 2119,6 m n. m. Můžeme se kochat pohledem na kráter obří sopky, která náleží k našemu starému dobrému známému – ledovci Vatnajökull. Roku 1362 došlo k mohutné erupci, která měla za následek naprosté zpustošení okolní krajiny. Ještě více devastující účinky měla erupce v roce 1727, která rozlámala a rozpustila část ledovce a způsobila děsivou povodeň.

1024px-Snæfellsjökull_in_the_Morning_(7622876302)

Foto: Snæfellsjökull, Axel Kristinsson / Wikimedia Commons

A teď se na samém konci podíváme na zoubek onomu vstupu do nitra naší planety, jenž se prý ukrývá v útrobách sedm set tisíc let starého stratovulkánu Snæfellsjökull, jenž patří do národního parku stejného názvu. Zde tedy v jednom ze tří kráterů údajně započali dle Julese Verna svou dobrodružnou cestu Otta Lidenbrock se svým synovcem Alexem a islandským průvodcem Hansem Bjelkem. A jak že to bylo? Na ten správný vchod má dopadnout posledního červnového dne stín štítu Scartarisu. Tak co? Nestojí to za zkoušku, když pak vylezete otvorem ve Stromboli? Nestojí, ani to nezkoušejte, bez průvodce se do jeskyní nedoporučuje vstupovat. Každopádně však putování za vulkány, gejzíry, bahenními sopkami a geotermálními oblastmi Islandu stojí za pilné střádání korunky ke korunce do buclatého „prasátka“. Tak šťastnou cestu!

 

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Poznámky

Stratovulkán – štíhlý vysoký kužel tvořený vrstvami pyroklastik, pemzy, popela a ztuhlé lávy, strmé svahy, kráter na vrcholu; ničivé výbuchy (kataklyzmatické erupce) – Hekla, Askja, Kverkfjöll, Langjökull, Snafellsjökull.

Kaldera – destruktivní kotlovitý kráter o průměru několika kilometrů a desítek kilometrů, vzniká propadnutím středu sopky, roztržením (nebo obojím viz Krakatoa) a často zaplněním vodou, působením eroze, takový kráter mají Grímsvötn, Krafla, Ljótipollur.

Štítový vulkán – nízký, avšak široký sopečný kužel, mírně svažitý, kráter kotlovitý, s vyvýšenými okraji, charakteristické mohutné výrony málo viskózní lávy – Laki, Katla, Skjaldbreiður, Kjalhraun, Hveravellir.

Pyroklastický kužel – tufový, struskový, sypaný, vzniká nesouvislým vrstvením pyroklastik kolem středového kráteru, nižší, obvykle symetrický kužel, nejčastější vulkán – Helgrindur, Lýsuhóll.

Trhlinové erupce – z trhlin vytéká láva v místech s vydatným magmatickým krbem, v trhlinách se vytvářejí krátery – Krýsuvík, Brennisteinsfjöll, Grímsnes, Hengill, Reykjanes, Vatnafjöll, Kristnitokugigar, Lambafit, Ljósufjöll.

Podmořský vulkán – středooceánské hřbety, vznikají lávové polštáře, ojediněle se vynořují ostrovy – Kolbeinsey Ridge, Vestmannaeyjar, Reykjaneshryggur, Manareyjar.

Bahenní sopka – výron kapalin na zemský povrch, uvolňuje se metan, kysličník uhličitý, oxidy dusíku a další plyny (bublá, prská, …), termální voda se smísí s bahnem – Námaskard, Hverir.

Subglaciální sopka – pokrytá zcela nebo z velké části ledovcem – Hofsjökull, Katla, Prestahnúkur, Eyjafjallajökull, Grímsvötn, Bárðarbunga.

1024px-HverfellInnerCrater

Foto: Hverfell  kráter, Andreas Tille / Wikimedia Commons

 

Zpracováno na základě zahraničních materiálů, monitoringu islandských a britských institucí a Wikimedia Commons.

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 20. 9. 2014

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“