1. světová a co z ní vzešlo



Před sto lety 28. června 1914 zastřelil v Sarajevu jistý Gavrilo Princip, příslušník hnutí Mladá Bosna, následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. A onen akt dal průchod válečnému běsnění (tomu nejhoršímu, jak se tehdy lidé domnívali, nejsouce obdařeni schopnostmi věšteckými, aby viděli do budoucna) v důsledku již velice dlouho doutnajících problémů mezi světovými mocnostmi, jež potřebovaly jedna každá prosadit co nejvíce svůj vliv v tehdejším světě, držet pevně v rukou otěže v koloniích či někomu nějakou tu kolonii „uzmout“, rozepnout se nad ložisky nerostného bohatství a zemědělskou půdou, odbytišti, trhy, zkrátka urvat co největší kus žvance. Moc, síla, nenasytnost. Přesně jako pár desítek let potom, přesně jako dnes. A nejvíce to odnesli pochopitelně obyčejní lidé, kteří položili své životy za toto bezohledné mocipanství. Atěm ostatním to životy řádně zamíchalo. Těch prostých lidí se právě budou týkat následující zajímavé příspěvky, které nám poskytl PhDr. Josef Krám ze svého Průvodce Rychnovem nad Kněžnou. S poněkud neobvyklým závěrem. (gu)

DĚKUJI, NEBYLO TO DOBRÉ aneb Jak jsem ke dvěma strýčkům přišel

Dědečkova kuchařka – kapitola 21a

Trochu zvláštní nadpis v knížce plné kuchařských předpisů – jenže je to i knížka vzpomínek a  nadpis kapitoly patří do této oblasti. Obrňte se ale trpělivostí, k jádru věci se musíte pročíst, proč že jsem měl k jedné tetě dva strýčky. Čeká vás zase kousek z rodinné kroniky.

Moje babička pocházela z malé vesničky Záchlumí poblíž hradu Litice a za svobodna se jmenovala Brklová. Měla více sourozenců, ale hlavně bratra Bohumila. Ten jediný z našeho rodu se toužil stát námořníkem a podařilo se mu to, i když ne hned, c. k. rakouská armáda ho nejdříve pro námořní službu nechtěla přijmout, prý je na ni slabý. Jenže Bohumil nepovolil, povolila tedy komise a přidělila ho k vojenské službě ve válečném námořnictvu. Zopakujte si ještě trochu dějepis: pod vídeňskou vládu rakousko-uherského císaře spadaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století i balkánské země Slovinsko, Chorvatsko, Bosna-Hercegovina, Černá Hora a část severní Itálie s přístavem Terst. Tady byl hlavní rakousko-uherský přístup k Jaderskému moři i pro zámořskou plavbu, ostatní přístavy sloužily jako základny vojenské – Split, Pulja, Šibenik, Kotor –, a samozřejmě bylo a dosud je na tomto pobřeží spousta dalších malých rybářských přístavů. Babiččin bratr Bohumil, tím pádem můj vlastní prastrýc, prodělal výcvik na torpédovém člunu právě v této oblasti Jadranu. Když v červenci 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku (vzpomeňte na sarajevský atentát  – také paradox, neboť Sarajevo leží v Bosně, která tehdy byla rakouská, nikoliv srbská), povolala armáda i mého budoucího strýčka do služby. Zkrátím to: důležité je, že se stal torpédometčíkem na torpédovce TB 11.

Víte co, já si to ulehčím: strýček Bóža se dostal do válečné literatury, a tak toho využiji a občas z ní budu citovat. Nejdříve se ovšem podívejte, jak mu to u maríny slušelo:

Námořník TB11

O jeho příchodu k námořnictvu se v knize TB 11 se nevrací píše následující:

Text1Přeskočíme údobí mezi roky 1909 až 1914 – pro naši historii nejsou tak důležité.

Text2

Text3

Toto setkání dvou krajanů bylo pro naše vyprávění osudové. Jako Češi, kteří museli sloužit Vídni, našli brzy společný hlas: „Jak to jen bude trochu možné, pryč od toho!“ A za čas poznali, že v tom nejsou sami. V mnohonárodnostní posádce torpédovky byli i balkánští Slované, jimž se také nechtělo sloužit Rakousku. Pomalu a opatrně k sobě hledali cestu a v létě 1915, kdy Rakousku vypověděla válku do té doby neutrální Itálie, je občas napadlo, že teď už musí válka brzy skončit. Jenže válka se táhla dál a torpédovka TB 11 vyjížděla na své pravidelné hlídkové plavby a taktéž k mimořádným doprovodům jiných vojenských plavidel. Jen občas a útržkovitě se k nim dostávaly zprávy o prvních protirakouských akcích českých vojáků na frontách: vojáci ze dvou pluků, 28. a 35. přešli na ruskou stranu. Dokonce s plukovní kapelou, která při tom vyhrávala do pochodu Kastaldo. Oproti tomu vláda v českých zemích zpřísnila cenzuru, zakázala činnost Sokola: To se dotklo jak Brkla, tak Petrly, oba byli v civilu jeho aktivními členy. Pomalu se rodily myšlenky na nějakou akci. Nejdříve uvažovali o prostém útěku, jenže pro námořníky to bylo po souši naprosto vyloučeno. Po moři by to snad šlo, Itálie nebyla daleko. Ale na čem? Trvalo jim to skoro celý rok, než dostali nápad, na první pohled bláznivý!

Cituji znovu:

Text4

Nebylo to opravdu jednoduché, museli získat více spolehlivých přátel, ale i tak nebylo jisté, že se jim podaří bez krveprolití, a hlavně potichu zneškodnit Němce a Rakušany v posádce, především kapitána Simmela. Trpělivost, vytrvalost. Nic neuspěchat! Dobře promyslet a čekat na vhodnou příležitost.

Postupně se jich našlo pět, jimž se dalo důvěřovat. Sloužili na různých postech, to dávalo naději, že by mohli jakžtakž ohlídat ostatní, ty do akce nezapojené. Řekněme to jasně: do vzpoury, neboť ujet s celou torpédovkou k Italům, to přece byla vzpoura. Podařilo se i získat radiotelegrafistu, spojení bylo už tehdy jednou z důležitých podmínek úspěchu. Čas ovšem ubíhal neúprosně, ale děly se i věci ve světě, které pozvedávaly náladu: Dr. Beneš zahájil s vládou Itálie jednání o založení československého vojska v Itálii (to už existovaly čs. legie v Rusku a ve Francii), jenže italská vláda dlouho váhala, jednání probíhalo v září 1917, až teprve 21. dubna 1918 byla smlouva podepsána. Na torpédovce zatím narůstala mezi spiklenci nervozita, objevily se náznaky, že někdo nechtě řekl něco, čeho se někteří podezřívaví důstojníci chytili (když byly lodě v přístavu, mohla část posádky na břeh – a při víně se v hospodě vždy mluví více, než je zdrávo). Zkrátka se už nesmělo dál čekat. Torpédovka dostala úkol, vyjet na doprovodnou plavbu německé ponorky časně ráno, takže stroje musely být připraveny ještě za tmy, proto padlo rozhodnutí: „Teď, nebo nikdy! Jde se na to!“ Gvozdič, jeden ze spiklenců, který měl službu v důstojnických kajutách, odnesl ze skříněk osobní zbraně šarží, takže se podařilo důstojníky i kapitána zavřít bez výstřelu v podpalubí, Petrla jako vrchní strojník uklidnil ostatní strojníky i další členy posádky. Ještě za šera propluli kolem pobřežních strážných bodů, nebylo nic podezřelého na tom, že se torpédovka vydává na moře hned za svítání. Vyhnuli se místu, kde se měli setkat s německou ponorkou, a zamířili nejkratším kurzem k italskému přístavu Ankona. Tam ovšem nastal problém, poněvadž je Italové samozřejmě nečekali, tudíž by je mohli ostřelovat nebo proti nim vyslat své rychlé čluny pobřežní ochrany. Proto telegrafista vyslal zprávu… Ale o tom ať zase mluví náš pramen:

Text5

Velitel přístavu totiž myslel, že je příjezd osamocené torpédovky jakousi vějičkou, na kterou je Rakušané chtějí nalákat. Existovalo tedy stále riziko, že italská ochrana přístavu otevře palbu. Petrla s Donátem, kteří akci vedli, se proto rozhodli obrátit k jihu a plout v malé vzdálenosti od břehu, kde nehrozilo najetí na miny.

Text6

Nyní už šly věci kupředu rychlejším tempem. Italští karabiniéři převzali důstojníky i část posádky a po výslechu je odvezli do zajateckého tábora. Se spiklenci – bylo jich nakonec devět, protože se k nim během plavby kromě telegrafisty připojil tak jeden Němec ze Sudet, z Budišova, který také měl války plné zuby – si zpočátku Italové nevěděli rady. Nejdříve je využili pro svou propagandu, fotografovali je pro noviny, ale bylo zapotřebí diplomatického zákroku člena České národní rady, aby neskončili také v táboře. Podle národností se zapojili do dobrovolnických oddílů. České legie se začínaly formovat v Padule, tam směřovali Brkl a Petrla, avšak trvalo ještě několik měsíců, než oblékli novou uniformu, museli si protrpět ještě hodně italských byrokratických šikan a projít několika štacemi. A kupodivu i na takové pouti je dostihla pošta z domova:

Text7

Ano, došlo vám správně, že ta neteř Jarmila byla moje maminka, tehdy ovšem ještě v poslední třídě měšťanky. „Jarka“ byl její bratr, po válce inženýr v plzeňské Škodovce, kde pracoval ve vývoji elektrických lokomotiv. Mám je oba v rodinném albu na snímkuz Jaroslavových studentských let.

Děti

Text8

Strýcové  Teta

Vlevo strýc Brkl, vpravo pozdější strýc Petrla už po válce. Teta Brklová-Petrlová v době, o níž je řeč.

Do toho Hradce se ovšem strýc Brkl přestěhoval až někdy v polovině třicátých let! S kým byl ženatý (a byl vůbec?) Brklův přítel Petrla dodnes nevím. Strýc Brkl si vzal za ženu dceru rychnovského řezníka a hospodského Boženu Pohlovou. Pohlové byl dost rozvětvený rod, dcer měli víc, s další z nich, Marií, se ještě setkáme. Zatím se podívejme na manžele Brklovy, Bohumila a Boženu, jak jsem je poznal ještě jako předškolák: Nevzpomínám si přesněji, kolik mi bylo let, ani kolikrát jsem vlastně byl u strýčka na prázdninách – myslím, že to bylo v době, kdy týnišťská babička Hanyková byla v ne-mocnici se žloutenkou, takže jsem nemohl trávit prázdniny v Týništi. Určitě vím, že jsem u nich byl sám, bez sestry Jarušky, asi byla tehdy ještě tak malá, že ji maminka se mnou nepustila, takže mi bylo nanejvýš šest let. Docela se mi u Brklů líbilo, kolem bylo několik kluků v mém věku, bylo si s kým hrát a dovádět. Asi jsem měl říci předem, že Brklovi bydleli u horního konce Panské ulice – to je právě ta, ve které se odehrává většina příběhů z  Poláčkovy knížky „Bylo nás pět“. Jednou mě v noci mě probudil hlasitý hovor, vlastně křik.

Strýc s tetou

Strejček hrozně nahlas volal na tetičku: „Kam jsi dala můj revolver, já ho pudu zastřelit!“ Strachy jsem přes sebe přetáhl přikrývku, a to asi upozornilo strýčka, že nespím. Takže dál už bylo ticho. Brzy potom si mě maminka odvezla.

Asi o dva roky později, když jsem zase jel na prázdniny do Rychnova, už coby školák, byl s tetou jiný strejček – ne Bohumil, ale Bohumír a příjmením Petrla! Strejček Brkl již bydlel v Hradci. No vidíte, dva tak velcí kamarádi, že až společně riskovali život – a jedna tetička je rozdělila. Od rozchodu v oněch třicátých letech se tito dva bývalí přátelé nikdy více nesešli.

Od nového strýčka Petrly jsem neslyšel na Brkla žádné křivé slovo, opačně to říci nemohu. Život ovšem dokáže zorganizovat netušené škumprnádle: právě u Petrlů se otec setkal s neteří tety Boženy, také z Pohlova rodu. Tenkrát jsme už bydleli v Bednářově chatě a maminka Jarmila byla po smrti. Byla to dcera Boženiny sestry Marie, též Marie, studentka medicíny, které zavřeli vysoké školy, takže sestrovala v rychnovské nemocnici. A mně tenkrát nějak bodlo u srdce, že ji tatínek oslovil takovým divným zajíkavým hlasem: Tak co, holka, ještě jsi svobodná? Do roka se vzali a já dostal druhou maminku. To byl ovšem životní krok, jejž mému otci strýc Brkl nikdy neodpustil: Jak sis mohl vzít někoho z toho zrádného rodu!Co k tomu dodat? Snad jen tu malou historku, pro niž jsem vlastně tuto kapitolu začal psát:

Od malička jsem byl naučený po jídle vždy poděkovat a pochválit: Děkuji, bylo to dobré. Stalo se ale, že jednou jsme měli s tím novým strýčkem u tety k obědu rýži, která mi vůbec nešla do krku, a tak jsem po obědě poděkoval: Děkuji, nebylo to dobré. Jen z vyprávění vím, že oba nevěděli v první chvíli, jak se zachovat, ale došlo jim, že jsem byl prostě jen upřímný, nic víc. A Petrla byl rozhodně větší kliďas než Brkl.

Teta Brklová byla kmotrou při křtu mně i sestře Jarušce. Na tomto vzácném obrázku – ještě z Jablonce – jsme s ní oba její kmotřenci.

teta a děti

Jaké byly další životní osudy obou strýčků? Brkl se stal (myslím, že už v Rychnově) zástupcem pojišťovny „Slavia“, což byla pojišťovna, kterou založila Legiobanka, a ta zase vznikla z kapitálu, jejž do vlasti přivezly československé legie, hlavně ruská. Prý v něm byl i kus carského pokladu. Důležité je, že přednostně zaměstnávala bývalé legionáře, tedy i strýce Brkla, který byl v Hradci nakonec jako vedoucí expozitury pojišťovny dost váženým pánem. Ani on nezůstal sám jako kůl v plotě, pořídil si novou tetu – již s hotovou dcerkou.

Strýc Petrla si zařídil postupně v domě na Panské obchod s jízdními koly, šicími stroji, gramofony a podobným sortimentem. V krámě kralovala teta, za bytem pak byla malá mechanická dílna, kde vládl strýček, jenž tyto výrobky opravoval. Do té jsem chodil strašně rád. Poprvé jsem tam patřil soustruh a mohl si zatočit kličkou posuvu, ještě jsem nevěděl, že se tomu říká suport, a čichal jsem tu krásnou vůni železa. Později, už jako student rychnovského gymnázia, jsem tam byl častým hostem – teta totiž také prodávala gramofonové desky, u ní jsem objevoval své první kousky do diskotéky. Dost z nich existuje dodnes. Od tety jsem měl své první jízdní kolo, brusle kanady, lyže s hranami. Nikde jsem bohužel nenašel fotografii jejich domu z doby, kdy v něm žili, tak alespoň pohled na jejich bývalý krám, jak vypadá dnes.

Krámek

A protože obrázek Pohlova rodu s tetou ještě za svobodna mám, tak jej sem dám!

Rodinná

Když už ten obrázek máme, prohlédněte si důkladně dceru Marii, provdanou Jirouškovou. To byla matka tatínkovy druhé ženy, tím tedy také má další babička, takže můžu pokračovat vyprávěním o tom, jak jsem ke třem babičkám přišel.

Jenže nezapomínejme, že jsem chtěl psát i kuchařku, tudíž je na čase přijít i s nějakým receptem, který musí být pochopitelně z okruhu Pohlovy rodiny. Opět se k omu dostanu oklikou: Tatínkovi se po jeho druhé svatbě notně rozšířil počet „neteří“ a „synovců“, jen si spočítejte, kolik bylo těch Pohlů z mladší generace. Při svých cestách do Rychnova (na úřady, do sodovkárny, do pivovaru) se občas u některé neteře zastavil už proto, že Františka se provdala také do řeznictví. Byl to druhý velký masný krám na náměstí, obecně známý jako „U Průšů“. Tam mě jednou vzal s sebou, již nevím přesně, ve kterém roce to bylo, snad někdy počátkem války, kdy ještě dostával příděl benzinu. A u Průšů nás pozvali na oběd na zajíce „cibuláka“ – muselo to tedy být na podzim. Vím, že mi chutnalo báječně, na velkém pekáči celý macek do bronzova upečený v karamelově hnědé cibulové omáčce, která ale vůbec neštípala cibulově. Byl k němu knedlík? Nebo jen chleba? To vlastně není důležité. Ovšemže jsem si tehdy o recept neřekl, jen jsem baštil, až mi naskakovaly bulky za ušima. To až letos, při Šlitrově jaru, jsem se na kus řeči stavil u Boženy „Bobiny“ Baškové. Aha, to musím upřesnit, že za svobodna byla Průšová, dcera Františky z rodu Pohlů, tím tedy vzdálená sestřenice, skoro spolužačka z rychnovského gymplu, jen o rok starší. – No a jen tak mezi řečí jsem si vzpomněl na zajíce „cibuláka“. A tak vám mohu konečně napsat, jak se tahle dobrota dělá.

ZAJÍC-CIBULÁK JAKO U PRŮŠŮ

Podle nadpisu by se zdálo, že to bez zajíce nejde – a shánějte dnes zajíce. Na polích je už prakticky nevidíte a v obchodech teprve ne. Jen pár exkluzivních prodejen v Praze a čirou náhodou i řezník ve Frýdlantu v době lovů – ale to asi tak jednou za deset let. Proč tedy ten předpis psát? Protože stejně můžete připravit i králíka – ten je k mání častěji.Když budu tedy dál psát zajíc, můžete to číst i jako králík. Kdybych se úzkostlivě nedržel pravdy, mohl bych tvrdit, že na obrázku s Bobinou právě probíráme předpis na „cibuláka“. Jenže já lžu, jen když to musí opravdu být. Na recepty nám už nezbyl čas, vidíte, že hodiny ukazují za deset čtyři – a o čtvrté začíná v divadle semaforské představení Mam´selle Nitouche. To chci, to musím vidět. Proto recept až doma, telefonicky:

Zajíc se odžilkuje, odblaní, vyjmou se vnitřnosti (pokud tam ještě jsou), dutina vypere (vytře vlhkou utěrkou) a zajíc se osolí uvnitř i vně. Kýty a hřbet se prošpikují slaninou. A teď to důležité, aby se kýty propekly stejně jako tenké hrudí: musíme je odříznout a rozložit vedle těla. Tělo klademe hřbetem nahoru. Snad vás napadlo vyložit pekáč tenkými plátky slaniny. Výborně! Nakrájíme asi pět velkých cibulí hodně na drobno a zajíce jimi důkladně posypeme. Trochu podlijeme a pečeme do měkka. Během pečení poléváme vývarem z kostí a drobů. Nepřidáváme žádnou jinou zeleninu ani koření, dokonce ani nezaprašujeme, jen hlídáme, aby na konec bylo dost šťávy, která je tedy naprosto přírodní a jedinečná. To je vše. Můžeme tedy skončit zvoláním: Děkuji, bylo to dobré!

Sdílejte ve Vašich sociálních sítích...
Publikoval: dne 4. 7. 2014

Komentáře nejsou povoleny.

Informace

Kontakt:
redakce@zrnka-pisku.cz
ISSN:2336-3355

Archiv článků

Zrnka...

Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Český sedlák aby se v hrobě obracel!
Fauna
Krajinou v sedle čtyřkolky
Lidové veršování
„Retromléko“