Dnes je 19. března 2007, právě jsem zakoupila tento deník na zápisky z dlouho očekávané a tuze dlouho plánované dovolené! Letenky do Indonésie na ostrov Bali máme již koupeny od poloviny ledna. Víza nám právě vyřizuje náš známý František, který zlákal ještě dalších pět našich „budoucích“ přátel.
23. dubna 2007
Nacházíme se na letišti ve Frankfurtu. Jsem zde potřetí v životě. Poprvé jsem tu byla se školou jako kantorka v japonské rodině a na velmi zajímavém víkendu, podruhé jsem přibyla do Frankfurtu na knižní veletrh, na nějž mne vyslalo pracovně nakladatelství. A nyní tedy potřetí – natěšená na odlet do dalekých tropů.
A tak tu teď sedím. Po včerejších útrapách se svým bolavým zubem, návštěvě na pohotovosti a dopingu medikamenty se zdá zoubek docela k vydržení. Ne již k vytržení. Musela jsem se rozhodnout: Buď zub ven, nebo do tropů s bolavým. Můj strach z trhání nabyl vrchu, takže trpím malinko stále, ale jo, fakt se to dá zatím vydržet.
Pája šel hledat, kam dál. Má na to nějakých sedm hodin. Už je zpět. Nakázal mi, že sama nikam nesmím. Zakázal mi vzdálit se i na záchod, zaparkoval mne tu s kufry a zase někam zmizel. Vedle mne jsou samé šikmooké rodiny. Ale milí lidé, usmívají se, paní se mnou chtěla dokonce komunikovat. Jelikož však neumím žádnou řeč pořádně, tak se já zvířátko alespoň usmívám, když už neodpovídám. Hlídám batožiny. Naposledy, když jsme přilétli do Prahy pozdě v noci, se nám ztratil batůžek. Naštěstí v něm byly jenom láhve se slanou vodou do našeho domácího mořského akvárka. Jó a taky klobouk z Bali, který si Pája přivezl, když tam byl se svou první ženou u příležitosti dvacátého výročí svatby. Se mnou letí raději hned, takže svatební cesta do Indonésie pro klobouk.
Pája je Bali posedlý, nadšený, děsně na ně natěšený. Své pocity bych shrnula asi takto: „Bolí mě zub a nesmím jít čurat.“