Dnes je 19. března 2007, právě jsem zakoupila tento deník na zápisky z dlouho očekávané a tuze dlouho plánované dovolené! Letenky do Indonésie na ostrov Bali máme již koupeny od poloviny ledna. Víza nám právě vyřizuje náš známý František, který zlákal ještě dalších pět našich „budoucích“ přátel.
23. dubna 2007
Nacházíme se na letišti ve Frankfurtu. Jsem zde potřetí v životě. Poprvé jsem tu byla se školou jako kantorka v japonské rodině a na velmi zajímavém víkendu, podruhé jsem přibyla do Frankfurtu na knižní veletrh, na nějž mne vyslalo pracovně nakladatelství. A nyní tedy potřetí – natěšená na odlet do dalekých tropů.
A tak tu teď sedím. Po včerejších útrapách se svým bolavým zubem, návštěvě na pohotovosti a dopingu medikamenty se zdá zoubek docela k vydržení. Ne již k vytržení. Musela jsem se rozhodnout: Buď zub ven, nebo do tropů s bolavým. Můj strach z trhání nabyl vrchu, takže trpím malinko stále, ale jo, fakt se to dá zatím vydržet.
Pája šel hledat, kam dál. Má na to nějakých sedm hodin. Už je zpět. Nakázal mi, že sama nikam nesmím. Zakázal mi vzdálit se i na záchod, zaparkoval mne tu s kufry a zase někam zmizel. Vedle mne jsou samé šikmooké rodiny. Ale milí lidé, usmívají se, paní se mnou chtěla dokonce komunikovat. Jelikož však neumím žádnou řeč pořádně, tak se já zvířátko alespoň usmívám, když už neodpovídám. Hlídám batožiny. Naposledy, když jsme přilétli do Prahy pozdě v noci, se nám ztratil batůžek. Naštěstí v něm byly jenom láhve se slanou vodou do našeho domácího mořského akvárka. Jó a taky klobouk z Bali, který si Pája přivezl, když tam byl se svou první ženou u příležitosti dvacátého výročí svatby. Se mnou letí raději hned, takže svatební cesta do Indonésie pro klobouk.
Pája je Bali posedlý, nadšený, děsně na ně natěšený. Své pocity bych shrnula asi takto: „Bolí mě zub a nesmím jít čurat.“
24. dubna
Právě jsme přistáli v Bangkoku v Thajsku. Po neustálém nacpávání nás různými pochoutkami, kdy snídaně sestávala z pěti chodů a oběd měl chodů osm, se nemůžeme ani hýbat, natož myslet. Jsme naprosto časově dezorientováni. Když jsem si myslela, že chápu časový posun, tak tady jsem přišla na to, že skutečnost je jiná. Prostě u nás je jedna hodina v noci, v Thajsku sedm hodin ráno. Příjemné zjištění, čekali jsme delší let. Ještě se musím vrátit k jídelníčku na palubě (popis pro babičku): oběd se skládal z několika chodů – oříšků, guláše, vepřového s bramborovým knedlíkem, pak následovaly kuřecí prsíčka s kyselým bramborovým salátem, ovocný salát, obložený talíř s houskou, puding, buchtička…a já si to všechno při následujícím jídle nepamatovala, ještě že jsem si to zapsala! Snídaně byla opět rozmanitá a bohatá. A vydatná, samozřejmě. Mezitím džusík, alko i nealko, káva, čaj. Thajské letušky byly velice milé a Pája po nich pokukoval.
Jsem v Asii poprvé a zrovna jsem zjistila, že my Evropané nejsme pupkem světa. Za hoďku odlétáme do Dempasaru. Let by měl trvat čtyři hodiny. Noční jídlo a půlnoční snídaně otřásly naším předsevzetím zhubnout. Deka v letadle musela leccos utlumit. Něco neztlumila a německý občan vedle mne se občas dost zabarvil. O nás psát nebudu. Letadlo bylo ohromné, Boeing 747, ale teď poletíme Airbusem 320. To mi poradil Pája, já jen vím, že v prvním letadle jsem byla kusem z 500 a ve druhém budu kusem ze 300. Přistáli jsme v Indonésii zlehka – a nikdo netleskal. Já bych ráda, ale jiný kraj, jiný mrav, tak nebudu dělat Pájovi ostudu a taky netleskám. Druhý let byl stejně vydatný, úspěšný, příjemný, s horou jídla a spoustou pití jako ten první.
Hurá, jsme na Bali!!!
Vítá nás útulné letiště s typickými prohnutými střechami, sochami obrovských rozměrů – ty jsou ostatně všude. Těšíme se na dobrodružství, která nás čekají. Pája plánoval tuto cestu asi tři čtvrtě roku, chodil na angličtinu, sehnal sám letenky, vymýšlel náplň naší dovolené, vyprávěl mi, co kde musím vidět…
Vystáli jsme dvě fronty s razítkováním a prohlídkou víz. U východu čapli dva maníci naše velké batohy a už na nás mávali. Slušně jsme jim poděkovali a měli radost z toho, jak jsou pohostinní a úslužní. Jenže ouha, naši milí nosiči se na nás začali najednou utrhovat a dožadovali se penízků. Smůla, jelikož jsme ještě neměli vyměněno, museli počkat, dokud jsme tak v letištní hale neučinili. Výměna tady nám byla doporučena, prý je to nejvýhodnější. A opravdu bylo, což jsme ocenili zpětně. Protože nejsme zběhlí v přepočtu měny, tak první den vyloženě trpíme. Pája dává nosičům 20 000 rupií. Chtěli 50 000, jenže my neměli ani páru, zda je to moc, či málo. Před letištěm stojí řada místňáků s cedulkami se jmény. Hned vidíme ty naše a radost naplňuje dušičky. Čekající kámoš se jmenuje Gorbi, poslal ho Suky. Jdeme s ním k jeho dodávce. Suky je bývalý profesor na místní univerzitě, studoval krátce také v Brně, později nám odhalil zákoutí balijského života a stal se naším velice dobrým průvodcem a přítelem.
Všichni na ostrově vlastní buď dodávku, nebo motorku. Gorbi má dodávku a veze nás Dempasarem k půjčovně aut. Je milý, snaží se komunikovat česko-anglicky. Všude jsou samé dodávky, houfy motorek. Naším cílem je Kubu – vysněný to ráj na zemi! Je to tam asi dvě hodinky cesty. Projíždíme Dempasarem, kolem nás je nádherná příroda, udržované městské parčíky s bujnou vegetací, hlavně palmami hojně obalenými kokosy. Ty jsou úplně na každém rohu, spolu s těmi velkými sochami. Musím konstatovat, že je to tu nádherné, úplně jiné, než kam sahaly mé představy.
Mraky dodávek a motorek, to je cestovní ruch v Dempasaru. Malé auto tu neuvidíte. Gorbi nás odvezl do půjčovny, kterou nám předem doporučil, a Suky zosnoval zapůjčení auta. Půjčovné domluvil na devět eur na den. Přendali jsme naše věci a vyrazili sami dál k cíli – do vesnice Kubu k Monkey Bungalows! Jelikož už tady v základně Pája byl, odvažujeme se bungalovy vyhledat – měla by to být cesta na další hoďku a půl směrem na sever.
Nesmím na Páju mluvit, znervózňuje ho děsně řízení vlevo a jízda vlevo vůbec. Jenže jede dost rychle a nebezpečně, docela se bojím, on asi taky, ba i troubí. Já občas křičím. Po nějaké půlhodince stavíme natankovat, všude při silnici nabízejí „domorodci“ benzin v petkách. Narazili jsme ale na opravdovou benzinku se dvěma stojany a místňák nám tankuje. Pája bere plnou, zaplatil jeden milion 200 000 rupií a já mu naštěstí stačila přepočítat, že je to v našich nejméně 3000 korun, což je moc. Samozřejmě, že jsem mu skoro vynadala, jak sliboval, že tu bude levně atd. Vystoupil a zeptal se, kolik stojí litr. Že prý 4500, což je na naše asi 12 korun. Nedá se nic dělat, obrali nás a já posílám Páju bojovat. Vyboxoval zpět 960 000 rupií – to je tedy síla! Později, když už jsme byli opálení, se dozvídáme jejich taktiku. Pokud je člověk jako syreček, vědí, že není doposud znalý místních manýrů, a pokusí se ho obrat. Prubli jsme to na vlastní kůži, ale teď už se nedáme! Ne? Ještě že jsme se nedali!
Jenže příhoda měla vliv i na Pájíka! Je podstatně více nervózní. Tak raději nemluvím, jen když hrozí bouračka, křičím. Ale to jsem už zmiňovala. Okolí je nádherně porostlé, úžasná zelená barvička, obrovská rýžová políčka vzorně stupňovitě řazená, nádhera, všude, to se nedá popsat, ba ani zachytit kamerou, to jen zlomek té krásy! Všude palmy, palmy…
Zjistila jsem, že můj pan úžasný, můj sebevědomý manžel, je docela mimo. Dost blbý poznatek vzhledem k tomu, že já nejsem vybavena smyslem pro orientaci a vedle něho jsem jej doposud nepotřebovala. Budu muset začít fungovat. O zábavu rozhodně nebude nouze.
Monkey Bungalows
Těsně před tím, než nás pohltila úplná tma, jsme přece jen našli Monkey Bungalows. Když říkám tmu, znamená to, že budeme bydlet u moře, v pralese, žádné město kolem, a tudíž ani cestička do místní vesnice není osvětlená. Tma vše zahalí již v půl sedmé večer.
Paní Kilok nás očekávala se svou rodinou, všichni nás mile přivítali. Byli jsme jediní turisté a mohli si proto vybrat jeden z pěti bungalovů. Zvolili jsme ten bez klimatizace a pak se ponořili do bazénku. Paráda, jinak se to nedá nazvat po 20 hodinách letu! Kilok nám připravila k večeři výbornou palačinkus banány a čerstvým ananasem. Skvělá, očiby jedly, zato naše přeplněné žaludky nemohou.Kilok nám sdělila, že nejraději vaříkuřecí, což nám bude vyhovovat.
Po setmění jsme vybalili a šli se kousekprojít. No, nic moc příjemného. Všude hlubokátma a ticho by se téměř dalo krájet.Pouze moře šplouchalo. Nějak jsme přecejen došli do vesnice, kde místní muži hrálina gamelony (kladívka). Tento polonahýorchestr působil jako celek tajemně a vydávalúžasnou, mně neznámou hudbu. Těch mužů sedělo pod stříškou tak 25, bohuželjsme neměli kameru ani foťak. Poněvadž tunemají televize, scházejí se takto asi často.Nechtěli jsme příliš rušit, nikde žádný jinýturista na obzoru, a tak jsme se rozhodli, žese příště patřičně vybavíme. A zase jsme sepomalu vytratili do tmy. Zvuky nás doprovázely až do postýlky.
Autorka: Jana Tomšíková
Redakčně upravila: D. Guhryová. Pokračování? Určitě, zase někdy.
Nejnovější komentáře