Některým obrazně, ale i doslova skutečně hořet může. O hrůzách sopečného řádění jsme byli nesčíslněkrát informováni rozličnými médii, ve spoustě knih se o tom můžeme dočíst. Avšak v rámci objektivity je nutné připomenout okouzlující malebnost třeba takových ostrovů či souostroví sopečného původu, jakými jsou například exotikou „zavánějící“ a turisticky přitažlivé ostrovy Kanárské, Kapverdské, Azorské, Havajské, Francouzské Polynésie, Madeira, Trinidad a Tobago, Galapágy a mnohé další, kde vlastně bují vegetace na lávě a lidé i zvířata mají soustavně takříkajíc „horkou půdu“ pod nohama – která se může ozvat de facto kdykoli. Postupně si přiblížíme některé z těchto oblastí – informovanost musí být, vždyť kdo ví, co když vyhrajete jackpot a vypravíte se podívat vulkánům „na zoubek“. Takže pro začátek je zde malá „sopečná rozcvička“.
Jeden se zrodí…
V prosinci roku 2011, kde se vzal, tu se vzal, začal se z vln Rudého moře poblíž jemenského pobřeží vynořovat sopečný ostrov, jenž na sebe upozorňoval sloupcem hustého kouře a lávou tryskající prý až do výše 30 metrů. A zařadil se do skupiny Zubairských ostrovů. Zda odolá působení živlů, ukáže teprve čas.
Foto: NASA Earth Observatory / Wikimedia Commons
Asi 32 kilometrů od pobřeží Islandu vznikl též po výbuchu sopky roku 1963 ostrov, jenž obdržel název Surtsey. Kuchaře rybářské lodi Ísleifur II zaujal kouř, oblaka prachu a kamenů vystupující z moře. Výbuchy se opakovaly a s každým z nich ostrov rostl – až nabyl při poslední erupci 5. 6. 1967 rozlohy 2,7 km2. Avšak eroze pracuje neúnavně, a tak se velikost ostrova soustavně zmenšuje. V roce 2008 se ocitl na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a je pod neustálým „dohledem“ vědců. Na ostrově se časem „zabydlilo“ několik desítek druhů rostlin, „přistěhoval se“ rovněž hmyz a zahnízdili zde i ptáci, např. papuchalkové či racci, našli si sem cestu tuleni. Avšak turistům není vstup dovolen.
Foto:Howell Williams, 1963, NOAA / Wikimedia Commons
Loni dal o sobě vědět „sopečný novorozenec“ na jihovýchod od ostrova Nishino shima, jenž patří k ostrovům Ogasawara (Boninským ostrovům). Žádný obr to není, jen nějakých dvě stě metrů v průměru, otázkou ovšem zůstává, zda se opět neodebéře zpět pod hladinu, odkud se během erupce vynořil. Není divu, jelikož Japonské souostroví se nachází v tzv. Pacifickém ohnivém kruhu (tvaru podkovy – pozn. redakce), největším sopečném pásu na světě, a je známé častou sopečnou a tektonickou činností.
Foto: NASA/Wikimedia Commons
Obdobně náhle se objevil přibližně 90–100 metrů dlouhý ostrov v září téhož roku v Arabském moři u pobřeží Pákistánu v době silného zemětřesení, které zasáhlo provincii Balúčistán. Vědci zjistili, že z jeho povrchu stoupá metan, pravděpodobně jde o bahenní sopku. Ani další existence tohoto ostrůvku není jistá obdobně jako v předešlém případě.
Foto: AHeneen, NASA satelit / Wikimedia Commons
…druhý takřka zanikne
Santorini. Romantikou ověnčený ostrov Théra (Thíra) alias Santorini náleží do souostroví Kyklady v Egejském moři. K této skupině dále náležejí menší ostrovy Therasia a Aspronisi, navíc pak vulkanické ostrůvky Palia Kaméni, Néa Kaméni a Mikri Kaméni. Původně byl ostrov kruhový a nesl dle toho název Strongyli. Obýval jej lid na vysoké kulturní úrovni. Oblast byla charakteristická častými erupcemi a sesmickými pochody. Ty se projevily plnou silou snad kolem roku 1647 (o letopočtu se vědci doposud dohadují) mohutnou explozí, po níž zmizel střed ostrova nenávratně v moři. Vytvořila se kaldera zaplněná vodou, kolem níž nyní ční podkova strmých útesů. Výbuch vyvolal obrovskou tlakovou vlnu i tsunami, které zasáhly Krétu, Izrael a pobřeží Malé Asie, popel zastřel Slunce na několik dní v celém Středomoří. V této souvislosti se hovoří též o zániku minojské civilizace na Krétě. Na základě těchto okolností se někteří vědci domnívají, že Théra byla onou bájnou, Platonem opěvovanou Atlantidou. O tom byl přesvědčen zejména řecký archeolog, profesor na athénské univerzitě Spyridon Marinatos. K domněnce rovněž přispívá z Akrotiri nález pozůstatků rozlehlého města s dvou- až třípatrovými budovami s krásnou freskovou výzdobou a promyšlenou kanalizací. Všem dnům ovšem není konec, neboť vulkán doposud „neusnul spánkem spravedlivých“ a nebezpečí, že si opět „zařádí“, hrozí stále.
Foto: Steve Jurvetson form Menlo Park, USA / Wikimedia Commons
A co teprve katastrofální erupce sopky na pověstném indonéském ostrově Krakatoa v Sundském zálivu, k níž došlo roku 1883, ale vyvolává hrůzu dodnes? Bodejť by ne, koho by nechalo klidným na 36 tisíc mrtvých a zničené dvě třetiny ostrova silou výbuchu 200 megatun TNT? Jak asi musela být mohutná exploze, když její zvuk slyšeli na místech vzdálených takřka pět tisíc kilometrů, pyroklastika, láva a sopečné balvany pustošily oblast v okruhu 80 km? A sopečný popel byl dle odhadů vržen do výše 55–80 kilometrů, zaneřádil atmosféru na dobu delší než rok a způsobil ochlazení na celé planetě, krvavé západy slunce a nezvykle zbarvený měsíc? A když se po roztržení kráteru a jeho zaplavení mořskou vodou zdvihla přílivová vlna čtyřicet metrů vysoká? Ta představa jistě nenechá nikoho chladným! A nyní něco navrch. Od roku 1927 vyrůstá z torza původního vulkánu sopka nová, dali jí jméno Anak Krakatau, roste každoročně o pět metrů a již téměř dosahuje velikosti původního vulkánu, alespoň tak to tvrdí příslušné informační zdroje.
Foto: Anak Krakatoa, 1. roku 1929; Dr. W.G.N. van der Sleen, Tropenmuseum; 2. roku 2008; flydime / Wikimedia Commons
Domnívám se, že pro začátek by těchto pár informací na „zahřátí“ stačilo. Příště se již zaměříme z tohoto hlediska na jednotlivé, v úvodu vzpomínané ostrovní „ráje“.
Autorka: Dagmar Guhryová
Nejnovější komentáře