Společenská situace nazíraná očima vtipů našich předků publikovaných v Pražském ilustrovaném zpravodaji roku 1931. Zajisté vás osloví jejich podobnost se současností. Co k tomu dodat? Historie se opakuje – vykukové a hlupáci byli a jsou všudypřítomní. Zejména v politice a státní správě. To bych ráda věděla proč.
Krise.
Do kanceláře České filharmonie přišel starosta ze Zadních Horovic a že prý obecní
výbor na poslední schůzi odhlasoval podporu České filharmonie.
„To je od vás moc krásné,“ pochválil tajemník. „A kolik jste odhlasovali?“
„Dvanáct muzikantů na masopustní outerek až do rána. Ale aby to bylo pěkně
scuknutý a hodně plechů.“
„Pane starosto, to je asi omyl,“ omlouvá se tajemník. „Tohle naše Filharmonie
nemůže dělat, to je přece komorní hudba…“
„No, komorní, nebo sálová, jakejpak je v tom rozdíl?“
Starosta ještě chvíli poslouchal tajemníkovy výklady a potom pronesl
rozhořčeně:
„Přece když je ta Filharmonie nezaměstnaná a my jí chceme dát práci a já sem
schválně jedu a vy teď nechcete – no tak: a potom se říká, že je krise. Já to povídal
vejboru hned: Krise nejni, ale lidi nechtějí dělat. A teď přijedu s prázdnou domů
a řeknu celýmu vejboru, že jsme s vostatkama na psu, protože vaši muzikanti taky
nechtějí hrát. Jakápak teda krise? Každej by jen bral podporu v nezaměstnanosti.
To jo!“
(Jako kdybychom to také my neslyšeli z úst obdobného „odborníka“… Zkrátka,
ta srážka s …)
Z parlamentu.
Šel tuhle jeden poslanec v kuloáru a pod každou paží nesl objemnou aktovku.
Potkal ho jeden pan kolega a ptá se: „Co nesete v té pravé aktovce?“
„To jsou argumenty, které osvětlí nutnost vypsání nových daní!“
„A co máte v té levé aktovce?“
„To jsou důkazy proti novým daním! My totiž nevíme, jak budeme hlasovat!“
(Podle náležité hmotné i nehmotné motivace přece!)
Řečník: „A ptám se vás, občané, nač my vlastně
máme stát?“ Hlas: „To se ví, sedněme si!“
Agituje se.
Na veřejné schůzi v Mokropsích mluvil
řečník z Prahy. Pronesl dlouhou plamennou
řeč. Na podiu vstal jeden stoupenec
a mnul si ruce: „To byla krásná řeč, co?
Náš vůdce je jako kniha!“ – V první řadě
odpověděl na to jeden pán: „Ovšem,
ovšem, už dávno patří do vazby!“
(Ta je jen pro někoho!)
Jak se mu daří.
„Jak se máte, pane Venhudo?“ – „Jako
pan ministr, pane oficiále!“ – „To vám
gratuluji!“ – „Nu, ale jako ministr financí.
Stále větší vydání než příjem!“
(Kterého měl na mysli? Toho, co se soustavně
vzdával funkce, když nenaplní
státní kasu? A nepřekročí rozpočet?)
Dříve a dnes.
V hospodě U tří klíčů byla u stolu živá zábava. Začal jeden starší pán: „Je to škandál,
co se dnes dělá! Už zase navrhují zákon na čtyřicetihodinovou dobu pracovní.
Za mých mladých let jsme pracovali šedesát hodin a vydrželi jsme to.
Jeho soused smutně přikyvuje: „A čím jste byl, pane kolego?“
„Ah, představte si moji práci! Já jsem býval předsedou 39 správních rad!“
(Jojo, u nás jsou to zlaté trafi čky!)
Stojanovská.
Když byl ještě arcibiskup A. Cyril Stojan poslancem, prosili ho sedláci v jeho rodné vsi Beňově, aby jim přece vyložil, co to je politika. Nato dal Stojan ruku na stůl a požádal jednoho strýčka, aby ho pořádně přes ni uhodil. Strýc se rozpřáhl, ale Stojan utrhl ruku a strýček se sám pořádně praštil do ruky o stůl. „Tož vidíte, to je ta politika,“ doprovodil stručným slovním výkladem Stojan své názorné vyučování.
(A máte to! Jasně, stručně a názorně. Kolikrát názorně to ještě pocítíme, abychom konečně pochopili?! Pochopil strejc sedlák, měli bychom též.)
Připravila: Dagmar Guhryová; ilustrace z Pražského ilustrovaného zpravodaje
Publikováno: 22. 11. 2013
Nejnovější komentáře