Zrnka písku Nepřístupný klášter bosých karmelitek tajemství zbavený

Nepřístupný klášter bosých karmelitek tajemství zbavený

Foto: Michal Kmínek, Wikimedia Commons

Po prvé návštěvou u dvaceti neznámých žen z tohoto světa

Klášterní řády ztratily již dávno kouzlo mystiky, kterou byla jejich sídla obepínána od raného středověku až do moderní doby. Jediným řádem, který si však uchoval patinu středověku, je Řád bosých karmelitek, který má v Praze sídlo na Hradčanech a jehož příslušnice jsou všeobecně známé pod názvem barnabitky. Jejich kostel zase proslul historií ctihodné zakladatelky kláštera, Marie Elekty, jejíž neporušené tělo je vystaveno ve skleněné skříni u hlavního oltáře starobylého kostelíka sv. Benedikta.

1. Kostel sv. Benedikta na Hradčanském náměstí v Praze, který je sídlem Řádu bosých karmelitek. Postaven byl r. 1353, ale klášter byl při něm zřízen teprve v r. 1655. Letošního roku (1931, pozn. red.) byl renovován. 2. Svatá Terezie Ježíškova, Karmelitská, z franc. Lisieux, zemřela těsně před válkou. Mnoho lidí v místě se na ni dobře pamatuje.

Takto začíná reportáž Jana Handzela v Pražském ilustrovaném zpravodaji z roku 1931, č. 47, které vyšlo dne 20. listopadu. A zde bychom se měli zastavit, neboť tyto řeholnice uctily letos památku 350 let od úmrtí Marie Elekty, jež zemřela 11. ledna 1663. A mimochodem, její tělesná schránka zůstává neporušena dodnes a udivuje leckteré vědce. A z jejího hrobu prý vycházela vůně připomínající fialky, přestože bylo tělo ponořeno v černé páchnoucí vodě.

Od autora se dozvídáme, kterak si oprava kostelíku vyžádala zvláštního svolení církevních úřadů, aby se dělníci mohli do oprav vůbec pustit, neboť bosé karmelitky byly
jinak naprosto odloučeny od okolního světa, aby se cele oddávaly modlitbám za požehnání a spásu našich duší. Rovněž se v jeho reportáži dočteme, že tehdy obývalo klášter 20 řeholnic, z nichž nejstarší bylo 92 let a v klášteře pobývala zde 60 let, nejmladší měla 24 roky. „Polovina z nich je nemocna stářím a různými chorobami. Bosé karmelitky karmelitky jsou vegetariánkami. Činí tak ve snaze přinésti nebi co největší oběť. Žijí v prostých celách, co nejchuději zařízených. Na dveřích mají pověšeny důtky. Mezi sebou vymění mimo pozdrav ‚Ó, Bože, já tě miluji‘ snad jen několik slov. Chodí obuty témě doslova podle názvu svého řádu. Nosí na bosých nohách opánky, jejichž podrážky jsou spleteny z provazců a mají plátěný vršek. Jejich obuv vydrží prý až 25 let. Podobně je tomu s jejich punčochami, které sahají od kotníků ke kolenům. Svrchní oděv karmelitek připomíná staré zlaté časy, neboť jejich hnědý hábit vydrží prý až 30 let. K jedinému hříchu v jejich jednotvárném životě, kterým je jídlo, scházejí se v krásné historické jídelně s bohatými štukami a s nástropním obrazem. Jedí dřevěnými lžícemi z hliněného nádobí. Ani při jídle nesmějí zapomínat na poslední věci člověka, které jim neustále připomíná skutečná lebka na stole představené a důtky.“

Autor zveřejnil zajímavý postřeh: Dělníci, kteří opravovali kostelík, museli nosit zvonečky, aby sestry upozornili včas na svou přítomnost a tyto mohly zahalit své obličeje
závoji. Jakýsi Slovák prý pořád radostně zvonil a soustavně rušil ticho panující mezi klášterními zdmi. Rovněž zmiňuje pověst o zasypaných sklepech kláštera, vlastně všech klášterů karmelitek. Důvod? Kdysi prý v Polsku vnikli do kláštera sklepením studenti a odvlekli jeptišky do lesa. Toto a ještě jiné věci se dozvídáme z Handzelovy reportáže.

A jak to vypadá dnes? Součástí kláštera je kostel sv. Benedikta (klášterní kostel Řádu bosých mnišek blahoslavené Panny Marie z hory Karmel) s osmibokou věží, jenž bývá veřejnosti přístupný pouze při bohoslužbách. Bosé karmelitky žijí stále v přísné klauzuře a mezi lid vycházejí pouze výjimečně, např. jsou-li nezbytná jednání v různých institucích. Řád bosých karmelitek s počtem 13 000 řeholnic náleží k nejpočetnějším řádům.